Funkce kýče ve filmech Zdeňka Trošky

by Ivo Navrátil

Zatímco tvorba Lany Del Rey stavěla podle Tomáše Jirsy kategorii kýče do mnohem příznivějšího světla, filmy Zdeňka Trošky jako by její definice zcela naplňovaly, jak vyplývá z bakalářské práce Ivo Navrátila obhájené na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Podle estetika Umberta Eca vzniklo slovo kýč (z něm. der Kitsch) – škvár, nevkus – ve druhé polovině 19. století, když američtí turisté toužili na dovolené v Mnichově po koupi levné „skici, slibující nenáročný zážitek“ – z anglického  sketch. Odtud vznikl termín označující nevkusný brak. Další možností vzniku je podle Ludwiga Giesze německé sloveso kitschen, tedy něco jako „shrabovat bláto z ulice“ či „falšovat vzhled nábytku tak, aby vypadal jako starožitný“. Posledním významem může být také výraz verkitschen, což znamená „levně prodat, znehodnotit“.

„Úvahy všech citovaných teoretiků bychom mohli shrnout do následujícího zobecnění,“ uvádí Ivo Navrátil. „Všichni se shodují na tom, že kýč je něco méněcenného, nekvalitního, často jsou to díla ničící umění, ale přitom to neustále přitahuje všechny lidi, po celé generace od 19. století až po současnost, mnohokrát i více než nějaké drahé a kvalitní umění. Lidé kýč kupují a tyto výrobky pro ně musejí být vždy na oko lahodící a vyvolávající v zákazníkovi pocity a emoce.“ Jak tedy rozpoznat kýč? Autor bakalářské práce odkazuje na jeho vlastnosti, které vymezil Tomáš Kulka v knize Umění a kýč:

>>>Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná, nebo která mají silný emocionální náboj.

>>>Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.

>>>Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem. Mělo by platit pravidlo, že asociace vyvolané pohledem na obraz, jsou stejné jako asociace vyvolané jmenovkou u obrazu („cválající kůň“, „západ slunce“).

A jak těmto charakteristikám odpovídají Babovřesky, podle Navrátila asi nejrozporuplněji přijatá Troškova komedie?

Tématika. Rozhodně se nejedná o příběh s hlubokým emocionálním zážitkem. Hlavním dějem filmu je příjezd faráře Šoustala do vesnice, který mezi místními ženami způsobí pozdvižení. Stává se z něj nešika a smolař. Je postřelen do intimních partií a nespravedlivě obviněn z násilného zneužití starostovy manželky.

Příklad kýčovitosti: Druhá dějová linie se točí kolem staré vily, kterou obestírá tajemství spojené s duchem stařeny, která zde zemřela a mladého Adama Hály, jenž se dům snaží vlastnoručně opravit. A spolu se sestrou faráře hledají heslo k trezoru, ve kterém najdou ukrytý poklad. Pro diváka je to neuvěřitelný děj a jen těžko mu jde podlehnout. Zápletka se strašidly je nakonec velké prázdné nic, kdyby tam nebyla, nic by se nestalo.

Identifikovatelnost. Již po prvních minutách nám je jasné, o čem příběh bude a dokážeme si ho snadno představit. Jednotlivé charaktery postav nejsou nijak rozvinuté. Vidíme zde vesnické drbny, které pomlouvají kde koho. Dále je tu životem nezkušený farář a jeho krásná sestra, která se zamiluje do dědice zámku a lehce přihlouplý starosta, jenž má reprezentovat typického českého starostu prahnoucího po úplatku. Postavy jsou spíše karikatury. Konec filmu zůstává otevřený a navazuje na něj díl druhý.

Příklad kýčovitosti: Troška zvolil pro vykreslení všeobecného zmaru hyperrealistickou estetiku. Nebe by nemohlo být modřejší, fasády domů v renesančním stylu nablýskanější a bělejší. Ale pod tímto potěmkinovským nátěrem se skrývá krutá realita a režisér ji divákům nabízí bez jakýchkoli příkras.

Transformace asociací. Je velmi snadné se v ději orientovat, protože nám nenabízí jiné alternativy, než jakou nám Zdeněk Troška předkládá. S trochou nadsázky lze říci, že kdybychom část filmu neviděli, tak „o nic důležitého“ nepřijdeme. Babovřesky nám neukazují nic nového nebo inovativního, je to komedie, která má šťastný konec a předkládá nám lásku a zamilovanost dvou mladých lidí.

V závěru své práce autor ke vztahu mezi kýčem a českou společností dodává, že „se smějeme tomu, jací doopravdy jsme, protože nám prostě nic jiného nezbývá. Můžeme si říkat, že jsme naprosto někde jinde, že už je to dvacet nebo třicet let, co jsme se chovali takhle. Jenže ono se zase tolik nezměnilo.”