Program

Kodaková kultura, termín vycházející z boomu šíření amatérské fotografie - jež započala sériová výroba fotoaparátu Kodak, který od roku 1900 s heslem "Stiskněte spošť, my uděláme zbytek" zaplavil americký trh -odkazuje k nezanedbatlenému poli produkce obrazů, jímž je domácí a amatérská tvůrčí činnost. Za součást kodakové kultury můžeme chápat fotografie plnící rodinná alba, domácí rodinné a amtérské filmy, návraty nejrůznějších uměleckých technik, jež se masově šíří společnosti v retro vlnách a další pokusy, kterak pomocí veřejně dostupných médií zachytit svět kolem nás.

Celý text

Proč studovat reklamní obrazy? Výtvarná kritika nedisponuje pojmy a kategoriemi, do kterých by reklamní obrazy mohla zařadit. Naopak, svým zájmem o umění potvrzené historií, statutem díla, autora a publika na reklamní obrazy často zapomíná. V tomto ohrazování se vůči reklamě snad můžeme částečně cítit náznaky klasického souboje „vysoké“ a „nízké“ kultury. Proč studovat obraz, který nemá delšího trvání nežli půlroční kampaň a který je masově šířen v nákladech stovek reprodukcí?

Reklamní obraz lze chápat jako výsadní příklad podoby vizuálního sdělení současné společnosti, který v sobě obsahuje mnohé rysy, které tuto společnost charakterizují. Vznáší otázku po významu originálu, který je dnešní výtvarnou kritikou stále hýčkán v opozici k masové produkci. Přináší termín „vizuální šum“ či „vizuální stres“, který ve svém jádru zdůrazňuje vizuální základ podoby současné komunikace. Propojováním odlišných oborů od grafického designu po sociologický výzkum, marketing a psychologii poukazuje na vysokou komplexitu společnosti a sdělení, jež vysílá ke každodenním příjemcům, za nimiž stojí práce mnoha odborníků teoretického, praktického i uměleckého zaměření. Reklama ukazuje, že celkový pohled na dnešní kulturu a společnost nemůže přinést jedna jediná osamocená oblast vědění, ani jeden jediný výtvor určený vybranému publiku s příslušnou kritickou schopností jej ohodnotit. Reklama určená pro složitý celek dnešní společnosti je sama mikrosvětem tohoto klubka vztahů, sil a procesů.

Válečná fotografie a její osobnosti zůstávají stále přitažlivým tématem vizuální kultury. S přelomem tisíciletí se však objevuje nový fenomén „válečné pornografie“, přinášející obrazy smrti a násilí, které již nejsou zachycovány profesionální fotoreportéry, ale jsou pořizovány samotnými aktéry válečných konfliktů jako dokumentační materiály vlastní síly. První uveřejnění těchto fotografií na jednom z amerických pornografických serverů v sobě nese nevinný příběh. Američtí vojáci se chtěli zabavit běžnou pornografií výměnou za registraci v podobě vlastních válečných fotografií. Ty si však u internetových uživatelů získaly oblibu a rychle se šířily k dalším příjemcům. Případ fotografií týrání válečných vězňů z Abu Ghraib definitivně vnesl téma „válečné pornografie“ do společnosti. Lze vinit vojáky z dokumentace a šíření jejich nelidského chování, pokud vezmeme v úvahu všechen fyzický a psychický tlak, pod kterým se ocitají a o němž podaly jednoznačnou výpověď četné sociální experimenty? Anebo máme vinit příjemce těchto sdělení, kteří z klidných pokojů svých domovů nadšeně přijímali a podporovali šíření těchto obrazů? Kde lze hledat hranice a kontroverze percepce v současné vizuální kultuře?

Více informací »

Studium obrazu zůstávalo po desítky let výsadou akademického oboru dějin výtvarného umění. Zde se formovalo pojetí obrazu jako výtvarného média, jež specifickou autorovou intencí ve formě výtvarných dobových kódů předává sdělení publiku. Obraz patřil autorovi, po smrti autora pak výhradně divákovi. Jak se však vyrovnat s obrazem, jenž není výtvorem autora ani diváka, není určen k prezentaci v uměleckých institucích a v první linii reflexe si nežádá o umělecké zhodnocení? Jak se vyrovnat s obrazem vědy, jehož rámcem je biologická či chemická teorie, jazykovou hrou diskurs vědy a autorem mechanická či digitální technologie? Nakolik lze vzhlížet k technickému návodu, mapě, kartografickému záznamu či rentgenovým záznamům jako k výtvarným obrazům a kde je v nich možné nacházet styčné body s postupy reflexe výtvarného umění. Do jaké míry lze vnímat fotografie vzdálených vesmírných těles a prostor jako studijní materiál a kdy se pro nás stávají uměleckými díly, jejichž výrazová forma uchvacuje naši mysl a pohled? Oblast vizuálních studií překračující rámec klasického média výtvarného obrazu a obracející se k nejrozmanitějším podobám obrazové produkce kolem nás musí reagovat na teoretické výzvy, jimž dějiny umění svým uzavřeným slovníkem v jistých chvílích již nestačí, mezi něž tematizace vědeckého obrazu bezesporu patří.
Více informací »

Listopadového setkání se zúčastní bývalý děkan FAMU Jan Bernard, vizuální teoretička s přesahy do oblasti sémiotiky Dr. Michaela Fišerová, organizátoři Mezipater - českého queer filmfestivalu a zástupci festivalu PAF - kurátor Martin Mazanec s podporou ředitele festivalu Alexandra Jančíka.

Doprovodný program tentokrát v režii videoartu a festivalu PAF s vydatným přispěním výtvarníka Michala Pěchoučka.


O době 19. století lze ve výtvarném umění mluvit jako o době zemětřesení, době, která měla prověřit schopnost reakce a transformace klasického výtvarného umění a média výtvarného obrazu. Byl to nejprve vynález analogové fotografie, jež náhle dokázal zachytit vizuální obraz v jeho detailní prokreslenosti, fixovat čas a vytvořil nový přístup ke studiu obrazu velmi podobný vědeckému přístupu ve zkoumání jemných detailů a využití fotografického obrazu jako striktně dokumentárního obrazu dovolujícího mezi narativními legendami a nepřesnostmi autorských uměleckých obrazů nalézt výpovědní hodnotu pravdy. Otřesená pozice výtvarného obrazu však musí za pár desítek let čelit další výzvě v podobě vzniku filmového obrazu. Vědecká dokonalost fixace celku se všemi jemnými detaily zobrazení nabývá zcela nového významu ve chvíli, kdy dochází k rozpohybování tohoto celku, jenž se stává pouze součástí mnoha dalších obrazů v sledu technické montáže filmového pásu. Filmový obraz nabízí rozsah narativní výpovědi, jež statická plocha výtvarného obrazu nemůže být schopna. Nachází postupy, v nichž pracuje s detailem, polocelkem i celkovým obrazem za jejich promyšleného střídání, které důsledně v delším časovém horizontu působí na emoce diváka, hraje s nimi dvojakou obživlou hru. Postupné zdokonalování technických filmových postupů je pevně spjato se zkoumáním hranic možností filmového obrazu avantgardními filmaři a vizuálními experimentátory. Z filmového obrazu se tak stává všeobecně přijímaný druh uměleckého zobrazení, jež si vybuduje vlastní teorii, výkladový slovník i interpretační postupy. Jaký však zůstává jeho vztah k výtvarnému obrazu, z něhož vyrůstá, a vůči němuž je od prvopočátku vymezen? A jak reaguje výtvarný obraz na dominanci filmu, jež si podmanil 20. století? Našel nové postupy, kterak komunikovat s publikem, postupy, jimiž dokázal například v abstraktním umění promluvit tak, jak toho filmový obraz nikdy nebude schopen?
Více informací »

Média obrazu a textu představují již od počátků evropského myšlení dvě odlišné kategorie, jež nabízejí rozdílné přístupové cesty k vnímání světa okolo nás, vytváření identity tohoto světa i nalézání vlastního místa v jeho útrobách. Obraz je klíčem, jenž odemyká pohled na svět v rychlé kadenci percepce za intenzivního afektu a prožitku. Slovo představuje svět ve svých základech stabilnější, protože popisný, usilující o přesnost a doladění těch nejasných tónů, které v našich myslích rozehrává obraz. S racionalizací společnosti, rozvojem klasifikačních myšlenkových mechanismů, organizačních společenských postupů, systémů unifikace a kontroly jedince získává médium slova stále významnějšího postavení, jež je schopné působit na všechny své recipienty v základu stejným předvídatelným způsobem. Obraz je tak vyhrazeno pole umělecké činnosti, stává se doplňkem, ilustrací textového sdělení. Avantgardní umění počátku dvacátého století však obraz vrací zpět do veřejného diskurzu s nečekaným důrazem. Hravými postupy založenými na subverzivitě pracují s textem jako obrazem a naopak. Obraz a text se náhle jeví jako substanciálně odlišná média, která se ve své podstatě vyjevují deficientními póly. Resuscitace obrazu avantgardou postupně proniká do stále širších sfér společenského života, až nachází své uplatnění v každodenním životě jedince v podobě reklamních sdělení, propagačních politických materiálů, budování vizuálních identit institucí veřejných služeb.


Václav Hájek – vizuální teoretik
MgA. Kateřina Přidalová – vizuální teoretička
Lucie Lomová – komiksová autorka
doc. Jaroslav Vančát – Obraz a slovo – pokus o strukturaci