Jakkoliv si oživlé mrtvoly spojujeme v západní kultuře především s hororovými filmy, v jiné oblasti světa fenoménem zombie tvoří součást každodenního života. Ve státě Haiti v západní části ostrova Hispaniola v Karibiku se živým mrtvým říkalo zonbi a šlo o poměrně běžný jev v náboženství vúdú. Živí mrtví tu však neprahli po lidském mase, ale sloužili jako otroci. Živí se nebáli jich samotných, ale toho, že by sami po smrti mohli být v zonbi proměněni, píše Jana Štukhejlová ve své bakalářské práci.

V případě vúdú přitom existují minimálně dva důkazy svědčící nejen o provázanosti s běžným životem, ale i politickým chodem země. Prvním je článek 249 haitského trestního zákoníku z roku 1810, který zní: „Jako pokus o vraždu bude též označeno, jestliže kdo zaviní, aby někdo požil látek, které ačkoliv neusmrcují, vyvolávají delší nebo kratší letargickou spavost. Byla-li osoba po požití těchto látek pohřbena, bude to pokládáno za vraždu, ať následuje jakýkoliv výsledek“ [Šulcová 2013: 322].

Aby však živí mrtví uspěli i na filmovém plátně, prošli určitými sémantickými úpravami. První filmy, ve kterých se haitské zonbi objevily (Bílá Zombie z roku 1932 a Putovala jsem se Zombií z roku 1943), totiž komerčně propadly.

Místo haitských zonbi, bezduchých a tvrdě pracujících otroků, se tak na filmových plátnech představila monstra, která bývala lidmi, nyní se jimi však živila. Dalším poznávacím znamením filmových zombie je, že jsou vzhledově doslova odporné. Jelikož vznikly pro stříbrné plátno, musely diváky něčím zaujmout a šokovat.

Zatímco na Haiti mají obyvatelé strach, aby nebyli zombifikací potrestáni za své hříchy, častým motivem filmů se zombie tématikou je to, že přestává být jasné, kdo je vlastně živý či mrtvý, uvádí Jana Štukhejlová. Její bakalářskou práci si můžete přečíst a stáhnout ze stránek Masarykovy univerzity v Brně