Ruinporn táhne. Jak moc? Tolik, že návštěvníci lednového Fresh Eye, věnovaného právě zobrazování nejrůznějších rozvalin, se nám pomalu ani nevešli do sálu. Polovina diváků se smířila s místem „nastojáka“ a vcelku spokojeně si užívala přednášky našich hostů. Asi nějak takhle to vypadá, když určité téma táhne.
Většina z těch, kteří mají nutkavou potřebu prolézat opuštěnými budovami a fotografovat v nich, nebo se alespoň kochat obrazy z polorozpadlých domů, si patrně čas od času klade otázku, co je k takovému počínání vlastně vede. Na toto téma přišel na lednový FE pohovořit estetik Jan Staněk.
V hlavní roli rozvalina
Jakkoliv by se podle rozvalinami zaplněných sociálních sítí mohlo zdát, že fascinace ruinami je poměrně nový trend, pohled například na obrazy malíře 18. století Huberta Roberta ukazuje, že řeč je naopak o poměrně trvalém jevu, o němž uvažoval již Denis Diderot. Z Diderotových úvah lze rozvést klasifikaci principů provázejících reakci na obrazy trosek. Pohled na, obzvláště architektonické, ruiny v člověku vyvolává pocit vznešenosti, pocit, že existuje něco, co přesahuje jeho lidství. Částečně zaniklé stavby však také evokují tendenci k morálním výrokům ohledně smrtelnosti lidského plémě: „A kde jsou teď ty velké národy, které toto vybudovaly?“ Diderotovy texty kromě toho zaznamenávají politickou reakci připomínající zánik feudálního panství. Obrazy trosek pak také vyvolávají tendenci k vědeckému zkoumání staré architektury.
Pro současné fanoušky ruin je ale nejcharakterističtější reakce estetická. Vlastně se jedná o pocit poměrně nový, až do 17. století byly trosky obvykle symbolem zániku nebo velikosti člověka anebo mohla ruina, jakožto fragment nějakého celku, symbolizovat absenci. Nikdy ale trosky nevystupovaly samy za sebe jako estetické objekty, přes které jednoduše dopadá pěkné světlo nebo na které se hezky dívá, protože tak zvláštně zarůstají vegetací. Obrat k estetickému vnímání ruin v 17. století souvisel s rostoucí oblibou cestopisů i popularizací archeologických objevů.
Ruiny pro setkávání i pro fotky
Zásadní charakteristikou rozvalin je jejich bezúčelnost. V minulosti patrně měly důležité využití, jako domov, chrám nebo továrna, dnes je z nich ale jen kamení. Z o poznání méně melancholické, zato však věcnější pozice hovořila o ruinách Milota Sidorová, zakladatelka projektu Women Public Space Prague. Tématem její prezentace byly brownfieldy – slovo, zvláště v České republice, aplikované na nejrůznější nevyužívaná místa na okraji měst i přímo v jejich centru. V ČR brownfieldy pokrývají na jedenáct tisíc hektarů rozlohy, ovšem vývoj strategie, jak s těmito plochami naložit, vázne.
V Praze se dá na brownfield narazit dost snadno. Je to bývalá trafostanice V Holešovičkách stejně jako různé opuštěné vily v Bubenči, Výzkumný ústav živočišné výroby na Praze 22 i kulturní dům Eden. Už méně často ale nalezneme brownfield, který se podařilo smysluplně oživit. Milota Sidorová v tomto kontextu mluvila o sociálním komunitním vzdělávacím centru Klinika. Bývalá plicní klinika nabízí jazykové kurzy, semináře, knihovnu nebo třeba kavárnu, veškerý provoz je přitom zajištěn na bázi spolufinancování a dobrovolnictví.
Pokud jsou vám ruiny milejší spíše jako prostory, kam lze, dost možná nějakým adrenalinovým způsobem, vniknout a fotografovat, budete asi příznivci urbexu, o němž na FE přišla povyprávět třetí lednová mluvčí Katka Havlíková, fotografka a redaktorka URBEX.CZ. Urban exploration má po světě tisíce fanoušků, které fascinuje zachycování obrazů pomíjivosti natolik, že pro ně rizika v podobě fyzického zranění nebo střetu s policií hrají druhé housle.
Urbex neznamená vytváření databáze rozpadlých budov, jakkoliv se tu a tam může stát, že snímek upozorní na trudný osud nějaké budovy, a pomůže k její záchraně (i když ani opačná možnost, kdy fotografie přitáhne k rozvalině nevítanou pozornost, a přispěje tak k jejímu definitivnímu konci, není výjimkou). Protože snímek není dokument, může urbexař s bezstarostnou myslí využívat nabídky postprodukce, aby vzniklé obrázky přesně vyjadřovaly atmosféru, kterou na místě autor cítil. Ostatně ani aranžování přímo na místě není v urbexu zločin, ačkoliv uvědomělý provozovatel téhle zábavy by měl vrátit věci na místa, kde je nalezl. I zobrazování melancholie má zkrátka svá pravidla.
Večer věnovaný téměř-mrtvým stavbám měl, měřeno diváckou návštěvností, obrovskou úspěšnost. Únorový program, na němž se od téměř mrtvého přesuneme k mrtvému zcela, nemá za úkol přilákat ještě víc diváků (alespoň ne primárně), i když logika takového výpočtu by byla téměř neprůstřelná. Hlavní úkol našeho programu je nebát se tabu. Tak se nebojte s námi a přijďte 16. února v sedm do PRÁMu na Obraz versus smrt.
