Mezi teorií a popkulturou

by Andrea Průchová

Lze v jedné eseji beztrestně spojit úvahy o Tizianově díle s potěšením z pohledu na nedostupné zpola odhalené topmodelky? Kniha Jak rozpoznat odpadkový koš vizuálního teoretika Václava Hájka dokazuje, že tak činit lze. Pouze ale, máte-li dostatečnou znalost z oblasti dějin umění i základní přehled ve filmových trhácích americké produkce. Autor naštěstí projevuje značnou erudici v obou oblastech. Čtenáři je tak nabídnut originální pohled na každodenní obrazy masové kultury, na kterých jeho pohled chtě nechtě ulpí.
Jak rozpoznat odpadkový koš usiluje o nenásilné spojení zaujetí běžného čtenáře přitažlivými obrazy masové kultury s odkazy do oblastí dějin umění, klasické ikonografie, současného umění či antropologie. Hlavní metodologie knihy, jak napovídá podtitul „Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře“, staví na komparaci každodenních, zejména mediálních obrazů s klasickými díly dějin umění, teorií percepce, filosofií umění a dalšími obory, na které masová produkce obrazů navazuje. Nic netušící čtenář je tak vržen do situace náhlého uvědomění si, někdy více či méně, nečekaných paralel.

Publikace je rozčleněna do tří tematických částí. První, nazvaná „Mytologie“, navazuje na barthesovskou metodu odhalování konotativních systémů nadstavby rozumění obrazu. Zajímá se proto o skryté, místy až ideologické významy, které jsou recipientovi obrazu předkládány jako přirozené a automatické, přestože jsou výsledkem promyšlené činnosti tvůrců obrazu (ať už jsou těmito tvůrci reklamní kreativci, filmoví režiséři či umělci). Autor věnuje pozornost zejména odmytologizování filmových obrazů. Nabízí však i jiné obrazové exkurzy, například propojení fenoménu ikoklasmu se zvyšující se oblibou apokalyptických filmů či připomínku psychoanalytické problematiky dvojníka a zrcadla v tvorbě science fiction. Již úvodní eseje čtenáři odhalují významný motiv knihy, jímž je pojmenování dnešní kultury jako eliminující vše, co se jeví nečisté (ať do formy či obsahu), rozumem a pojmy nezachytitelné či hmatem neuchopitelné. Příčina této „čistotné“ obsese je nalézána v řádutvorném období osvícenství, kolébce moderní evropské kultury. Motivem strachu z chaosu se autor z první části knihy dostává od témat znechucení bakteriemi, zobrazení hlíny až k využití latexu či fenoménu vylučování a odpadu v nejrůznějších formách v části druhé.

Druhá kapitola „Intimita“ zkoumá lidské tělo a způsoby jeho zobrazování vzhledem k těm částem těla a tělesným činnostem podléhajícím ze strany společnosti disciplinami (eseje věnované břichu, svlékání kůže či močení). Kromě metafor rozpadu, odhalování skrytého a amorfního, které autor s těmito částmi těla spojuje, nabízí také osvěžující exkurz do oblasti středověké ikonografie v tematizaci bosého chodidla.
Třetí část „Vnímání“ si naopak všímá nejrůznějších aspektů obrazu od perspektivy, rychlosti vjemu až po haptické, kontextuální a expoziční hlediska vizuální percepce. Třetí kapitola představuje nejzajímavější část knihy předkládající v každé eseji novou, neopakovanou interpretaci. Nabízí také více historických odkazů, které zejména první část knihy postrádá a které téma vhodně rozšiřují. Naopak se zdá, že snaha o rychlý spád textu, čtivost a mírně ironickou perspektivu napříč celou knihou, může namísto toho vyvolat pocit nedostatečného vysvětlení a navodit dojem, že téma není zasazeno do kontextu. Čtenáři je mnohdy nabídnut zajímavý motiv, který je však záhy opuštěn, a v celku knihy pak ztrácí své místo. Také odkazy k práci významných autorů, které tvoří komparativní metodologii textu, působí v některých případech krkolomně či dojmem náhodné zmínky. Obecně je z publikace cítit obava, že čtenáře intelektuálně znaví. Na poznámkový aparát se však místo přece jen našlo, byť ve formě dvou závěrečných stran souvislého textu psaných jmen a vysvětlivek, které se opět nesou v lehce žertovném tónu.

Kniha by však ve výsledku rozhodně neměla zůstat mimo čtenářskou pozornost. Přináší do českého prostředí méně rozšířenou oblast vizuálních studií, která disponuje vzácným potenciálem vytvořit spojovací most mezi akademickou teorií a laickým zájmem o vizuální produkci. Navíc mezi publikacemi věnovanými teorii obrazu, které ve většině případů představují překlady klíčových zahraničních textů, reprezentuje původní autorský počin. Podstatným je také moment zastřešení publikace pod novou edici nakladatelství Labyrint nazvanou Fresh Eye. S podtitulem „Jinými očima“ se edice profiluje jako segment vizuálně zaměřených titulů. Na startu jí proto nelze upřít dostatek nápaditosti, kterou eseje Václava Hájka, ani odvážný grafický návrh obálky Martina Svobody, nepostrádají.