Kabala podle učení rabi Jehudy Ašlaga

by Michael Nosek

Kabala je prastaré učení, které bylo po dlouhou dobu utajované a rozvíjené pouze v uzavřených skupinách pod vedením osob (kabalistů), které dosáhly vysokého duchovního stupně. Existuje mnoho kabalistických směrů, ale v zásadě se dá kabala rozdělit na dva hlavní systémy, kabalu kordoverijánskou a kabalu lurijánskou, píše Michael Nosek ve své diplomové práci obhájené na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.  U zrodu těchto systémů stojí dva velcí kabalisté 16. století rabi Moše Kordovero a rabi Jicchak Lurija (svatý Ari). Kabalistické texty jsou psány zvláštním jazykem, který se nazývá „jazyk větví― (hebr. sfat anafim), jehož pomocí popisují kabalisté procesy probíhající v duchovních světech.

Pro člověka dnešní doby jsou kabalistické spisy jen těžko srozumitelné, protože neovládá kabalistický jazyk a chybí mu klíč k jeho porozumění, připomíná Michael Nosek. Neporozumění jazyku kabalistů často vede ke špatné interpretaci kabalistických textů. K přílišné materializaci při výkladu kabalistických termínů a tím k nepochopení cíle, ke kterému nás má kabala přivést. Tato práce chce vyložit základní principy lurijánské kabaly a objasnit její nejdůležitější termíny z pohledu rabi Jehudy Ašlaga , který byl pokračovatelem a vykladačem rabi Jicchaka Luriji a tak přispět k zpřístupnění kabaly a jejího jazyka.

Rabi Jicchak Lurija žil v době, která přinesla židovskému národu několik zcela zásadních změn. Vyhnání ze Španělska způsobilo u značné části židovstva zmatek a silná mesiášská očekávání. V této těžké době rabi Jicchak Lurija zakládá nový kabalistický systém, který ovlivňuje židovské myšlení až do současnosti. Rabi Jicchak Lurija je z pohledu kabalistického učení, kterým se tato práce zabývá, představitelem konce vyhnanství (hebr. sof ha-galut) a je nazýván „Mesiáš syn Josefův― (hebr. mašiach ben josef). Jeho učení se snaží ukázat cestu k novému stavu, tzv. nápravě duše (hebr. tikun ha-nefeš) a jejím prostřednictvím přivést do napraveného stavu celý svět. Jeden každý člověk má učinit vnitřní nápravu do té míry, až vystoupí nad tento svět a bude pociťovat sjednocení se všezahrnující silou, která se nazývá Stvořitel. Vzhledem k tomuto prvku začíná kabala pomalu vystupovat ze skrytosti a začíná se otevírat pro každého, kdo se o její studium zajímá.

To byl zřejmě hlavní cíl rabi Jicchaka Luriji, zpřístupnit kabalu pro celé lidstvo. (vyjádřeno kabalistickým jazykem – když došel vývoj lidstva až k sefíře Jesod, přichází svatý Ari jako představitel Jesodu. Aspekt Jesodu je aspektem nápravy, protože Malchut desátou sefíru napravit nemůžeme; Ariho systém je tedy základem nápravy, kterou svět teď musí uskutečnit). Především na tyto dva základní body Ariho nauky, tj. na nápravu duše a v souvislosti s tím na nutnost rozšíření kabaly, navazuje ve 20. století rabi Jehuda Ašlag.

Můžeme říci, že rabi Ašlag vykládá luriánskou kabalu velmi specifickým způsobem, zaměřuje se totiž na lidské nitro (především vůli) jako na zdroj potenciální “hnací síly” tikunu, apeluje na lidskou zodpovědnost a možnosti duchovního růstu. Je skutečným kabalistou; přesto se však rozhodl stát se popularizátorem židovské mystiky, nikoli však ve smyslu rozmělňování kabaly do jakéhosi nového univerzalistického pseudonáboženství (takovým způsobem fungují např. tzv. Kabalistická centra r. Berga a dalších); rabi Ašlag požaduje od svých žáků skutečné studium a následně i vnitřní znalost, která dle něj otevírá nové dimenze existence (jak pro jednotlivce tak pro celé lidské obecenství). Ve svých výkladech počítá již s jakýmsi “předporozuměním”, a také znalostí základních kabalistických termínů a konceptů (cimcum; uspořádání sefirotického stromu; jednotlivé úrovně existence; tzv. “rozbití nádob” atd.).

Podle názoru rabi Ašlaga vznikla kabala jako systém v dalekém dávnověku, poprvé se touha po něčem, co přesahuje touhu existovat (tzn. touha po transcedenci), objevila u člověka, (Adama) před téměř šesti tisíci lety. Naznačuje to i jeho jméno, které pochází z hebrejských slov adame le-Eljon, (tj. budu jako Nejvyšší). Získal toto jméno, protože toužil překonat vlastní kvality a sjednotit se se Stvořitelem v kvalitě dávání (kvalitě altruismu). Cestu, kterou Adam objevil, předal svému potomstvu. Podle tradice je mu také připisována kniha Sefer Raziel ha-Mal´ach (Anděl Raziel). Den, kdy Adam objevil duchovní svět je „dnem stvoření světa―. Je to okamžik, kdy lidstvo navázalo první kontakt s duchovním světem, a proto k tomuto dni začíná hebrejský kalendář. V období starověkého Babylóna dochází k prvnímu vzestupu egoismu. Lidé začali chtít vládnout přírodě i světu a vše využívat k vlastnímu prospěchu. To je alegoricky popsáno v Bibli jako stavba babylónské věže: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi―. Plán Babyloňanů však selhal, protože nedokázali ego uspokojit přímo. V důsledku narůstajícího egoismu si lidé přestali rozumět, tento moment je popisován jako zmatení jazyků a rozptýlení lidí po celém světě.

Jenže později v době, kdy Egyptská říše byla na vrcholu moci, se narodil Mojžíš. Egypt tehdy zotročil mnoho národů, mezi nimi Izrael. Kabala vnímá tento proces jako neustálý vzestup chtění přijímat (ega). Lidé se začínají zajímat jen o sebe, aniž by to pociťovali (tzn. neví, že jsou otroky své vůle získávat respektive chtění přijímat). Jak je řečeno: Musel stavět faraónovi města pro sklady. Farao je symbolem egoismu, který je zotročuje, uvádí autor. To je velmi nebezpečný jev, člověk necítí, že je otrokem svého chtění přijímat (ega), a proto ani neví, čeho se má vzdát. Úkolem Mojžíše bylo vést celý národ a ukázat mu skutečnou situaci. Říci všem, že se musí spojit a pochopit, že jsou v egyptském otroctví (otroctví ega). Národ situaci pochopil a Egypt chvatně opustil. U hory Sinaj  se celý národ sjednotil, jak je psáno: „jako jeden muž v jednom srdci. Mojžíš mu předal Abrahamův systém přizpůsobený novému stavu chtění přijímat (ega), který se nazývá Tóra.

Ve druhém století občanského letopočtu židovský národ ztrácí vysoký duchovní stupeň, kterého dosáhl u hory Sinaj. Chtění přijímat (ego), opět vzrůstá a tato duchovní zkáza se projevuje i na hmotné rovině. Symbol vysoké duchovní roviny jeruzalémský chrám je rozbořen. Aby bylo možno znovu pozvednout národ, přichází rabi Šimon bar Jochaj. Spolu s devíti velkými učenci odchází do jeskyně v Meronu, kde vzniká kniha Zohar, která v budoucnu, až národ bude připraven vrátit se z vyhnanství, povede Izrael k vykoupení. Zohar popisuje jak metodu nápravy duše, tak všechny stavy, které zakusí ten, komu se podaří dostat s přírodou do rovnováhy. Také popisuje proces, jímž lidstvo projde, než dosáhne konečné nápravy ega.

V 16. století se v Safedu27, městě kabalistů, objevuje rabi Jicchak Lurija (svatý Ari), který na rozdíl od svých předchůdců přizpůsobuje kabalu pro budoucí generace. Období, jež následuje po vystoupení svatého Ariho, je obdobím velkých změn ve světě. Ari věděl, že tyto změny přijdou, a proto připravil kabalu, aby ji přicházející generace mohla použít.

Celý proces vrcholí ve 20. století, nejdramatičtějším století v dějinách lidstva. Dvě světové války připravily o život miliony lidí, rychlý rozvoj vědeckého poznání a techniky umožnil člověku pronikat do vesmíru a vyvíjet nové technologie, internetová síť proměňuje svět v jednu malou vesnici. V knize Zohar je psáno, že na konci dvacátého století se lidstvo začne tázat po smyslu života, a že jedině tehdy může být odhalena svatá věda kabaly. To souvisí se vzrůstem lidského ega, které v této době dosahuje svého vrcholu. Společnost se individualizuje, všechny naše touhy jsou soustředěné na nás samotné a vynucují si naplnění. Vyvíjejí na nás tlak a ovládají veškeré naše jednání. Nejvyšší mírou egoismu je touha po uchopení toho, co je nad námi. Do této složité a paradoxní doby přichází rabi Jehuda Ašlag (Baal ha–Sulam), který pokračuje v cestě svých předchůdců. Přizpůsobuje kabalu svatého Ariho chápání naší generace a snaží se ji zpřístupnit všem, kteří, jak říká kabala, po mnoha vtěleních dosáhli stavu, kdy jim zůstala jen jediná touha, touha po dosažení jejich pramene, odhalení smyslu života. Tímto činem rabi Ašlag umožnil každému člověku uskutečnit proces sjednocení (hebr. devekut) se Stvořitelem.

Unikátnost kabaly

Kabala je zcela unikátní ve způsobu, jakým vypovídá o člověku a světě. Nezabývá se hmotným světem a proto je pro moderního člověka, který neprošel náležitou přípravou jen těžko pochopitelná. V tradiční literatuře se pro kabalu používá hebrejský termín „chochmat ha-kabala―, doslova věda kabaly. Rabi Jehuda Ašlag definuje kabalu ve svém článku „Podstata moudrosti kabaly― takto: „Tato moudrost není nic víc a nic míň než posloupnost kořenů (základů, zdrojů), které sestupují jako příčina a následek podle přesných zákonů, a které se spojují do jednoho velmi vysokého cíle nazývajícího se ‘odhalení Boha Jeho tvorům v tomto světě‘―. Podle této definice existuje Nejvyšší Síla – Stvořitel a řídící síly, které sestupují od Stvořitele do našeho světa. Činnost těchto sil pro nás zůstává skryta.

Stvořitel dává vzniknout horním světům, kterých je celkem pět. Nazývají se hebrejsky: olam Adam Kadmon, Acilut, Berija, Jecira a Asija. Po nich následuje bariéra (hebr. machsom), která je odděluje od našeho světa. Od Stvořitele, který se nazývá Ejn sof sestupují síly skrze tyto světy a dávají vzniknout našemu světu. Kabala zkoumá vše, co existuje za machsomem, za bariérou. Rabi Jehuda Ašlag říká, že neexistuje nic jiného než síly, které sestupují ze shora podle přesných zákonitostí, které jsou stálé a všudypřítomné a všechny jsou řízeny tak, že člověk může odhalit nejvyšší vedoucí Sílu přírody během života v tomto světě.

Dokud člověk neodhalí tuto Sílu plně, dokud nezná všechny světy, kterými má projít, dbaje stejných zákonů jako sestupující síly a dokud nedosáhne světa Ejn sof, nemůže opustit tento svět (tzn. bude se neustále rodit do tohoto světa dokud, nedosáhne stavu, kdy veškerá jeho touha směřuje pouze k Nejvyšší Síle). Kabala nás učí, jak jsme byli stvořeni a jak fungujeme ve vyšších stupních existence. Prostřednictvím studia kabaly se člověk přizpůsobuje vyššímu systému a začíná toužit po vyšších stupních bytí. Na začátku je to pouze malá touha, která se nazývá bod v srdci (hebr. nekuda še ba-lev). Tento bod je zárodkem budoucího nového stavu. Studiem horních světů člověk rozvíjí tuto informaci, kterou má v sobě uloženou, a tak se v něm vytváří struktura podobná vyšším rovinám. Proto je studium kabaly tak prospěšné.

I když člověk kabalistickému textu vůbec nerozumí, pouhá snaha po porozumění rozvíjí bod v srdci, který se zvětšuje a člověk začíná pociťovat svět zcela novým způsobem. Kabala nám dává možnost pociťovat vyšší světy, porozumět všemu co nás potkává a celý tento proces kontrolovat.

Kabala a vnímání reality

Při studiu kabaly se člověk učí, co má udělat, aby vstoupil do skrytého duchovního světa, jak se má povznést nad tento svět (podle kabaly nic takového jako obraz světa ve skutečnosti neexistuje) do roviny, která jej ovládá. Altruistická síla, která řídí a zachovává přírodu, nutí všechny prvky přírody, aby fungovaly jako orgány v těle, tj. v rovnováze a harmonii. Jakmile jednotlivé součásti tuto podmínku splní, dosáhnou propojení zvaného život. Toto pouto existuje na všech stupních s výjimkou člověka, proto smysl našeho života spočívá v tom, abychom je vytvořili. Do jaké míry se atributy člověka a síly přírody podobají nebo rozcházejí, se projevuje jako obraz světa. To znamená, že obraz okolní reality zcela záleží na našich vnitřních kvalitách.

kab

Abraham a jeho následovníci objevili způsob, jak z bodu v srdci vytvořit nádobu, která má schopnost vnímat duchovní svět. Odhalili, že rozvíjením bodu v srdci můžeme poznat jakým způsobem vnímáme. Člověk je vnímání. Skutečnost, kterou vnímá pěti smysly se nazývá hmotný svět. Kromě toho existuje ještě jeden smysl, kterým vnímá duchovní svět. Obě tyto skutečnosti člověk vnímá uvnitř své nádoby, která se hebrejsky nazývá kachbtum. Posledním stupněm této nádoby je hmotné tělo. V kachabtum se odhaluje světlo naranchaj, kromě této skutečnosti nic jiného neexistuje. Tj.vše je zahrnuto v člověku, v jeho nádobě, která vnímá duchovní i hmotný svět. Vně člověka je obklopující Světlo (hebr. or sovev), které neznáme, nechápeme a nemůžeme uchopit. Člověk zná jen to, co vnímá uvnitř své nádoby. Proto může změnit svět pouze prostřednictvím své vlastní proměny.

Řečená diplomová práce je ovšem jen malým náhledem do rozsáhlého kabalistického systému (systému nápravy duše), který založil rabi Jicchak Lurija a ve 20. století rozpracoval a vyložil rabi Jehuda Ašlag a jeho následovníci (syn rabi Baruch Ašlag a v současnosti rav Dr. Michael Laitman). Pokusila se pomoci všem, kteří se chtějí kabalou zabývat prakticky, ale je pro ně těžké nalézt odpovídající literaturu nebo porozumět kabalistickému jazyku. Chtěla ukázat, že všechna přikázání obsažená v Tóře, která na první pohled mohou působit podivně, mají svou zákonitost a vyjadřují procesy, které probíhají v universu a vedou k přesně stanovenému cíly. Především se snažila uvést ve známost kabalistický systém rabi Jehudy Ašlaga a jeho specifický výklad a pohled na systém nápravy duše, který není v českém prostředí příliš známý. Další názorná schémata najdete v diplomové práci Michaela Noska.

Zajímá-li vás mystika a ezoterika obecně, nezapomeňte na tematický přednáškový večer Obraz versus ezoterika, který proběhne 13. prosince od 19 hodin v prostorech Petrohradská kolektiv v pražských Vršovicích.