Článek Zdislavy Ryantové publikovaný v roce 2016 v akademickém časopise Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica pojednává o vlivu fotografií pacientů trpících neuropatologickými poruchami na tvorbu autoportrétů Egona Schieleho, ve kterých uplatňoval extrémní výraz deformovaných těl. Fotografie zachycující Charcotův konstrukt hysterie a další poruchy se díky periodikům rozšířily mezi širokou veřejnost, která na ně nahlížela s voyeuristickým zájmem. Tyto obrazy „patologického těla“ podnítily i Schieleho posedlost po dokumentaci těl lidí s neuropatologickými poruchami a vizuální jazyk aplikovaný ve vlastním díle v letech 1910–1911.
Množství i vyhraněnost výtvarného stylu autoportrétů Egona Schieleho z období 1910–1911, se stala předmětem mnoha psychoanalytických či formalistických analýz. Práce Zdislavy Ryantové sleduje linii, která se snaží najít vizuální paralely a vlivy v dobových psychopatologických výzkumech, jejich rozsáhlé dokumentaci a uvažuje o Schieleho díle v kontextu tehdejšího rozmachu psychiatrie a vědeckého bádání. Přes všeobecný vliv psychopatologie na dobovou kulturní atmosféru se práce dostává až ke konkrétním příkladům, kde se s psychopatologickým výzkumem mohl Egon Schiele setkat.
Patologické tělo
Velký zájem na přelomu 19. a 20. století o duševní choroby učinil z pacientova těla „tělo veřejné“, ovlivnil dobové estetické vnímání lidského těla a přes lékařské výzkumy pronikal do výtvarného umění, divadla i fotografie. Iniciátorem byl pařížský lékař Jean-Martin Charcot (1825–1893), který přišel s diagnózou hysterie, na níž později navázaly další choroby. Obrazy žen zachycených uprostřed krajního svalového napětí nebo napodobující pozici ukřižovaného měly silný erotický a genderový podtext.
„Charcot vytvořil ,žijící patologické muzeum‘ s vlastním archivem, který odpovídal téměř muzeu umění. Předobrazy pro postoje a pozice, které pozoroval u svých pacientů, můžeme najít ve výtvarném umění od 12. do 18. století nejvíce ve znázorňování exorcismu. Pacienti se tak nejspíš stali prostředkem Charcotovy vlastní imaginace, kterou vytvářel diagnózu hysterie,“ uvádí Ryantová s odkazem na studii Didi-Hubermana Invention of Hysteria.
Stejně jako se snímky hysterických žen staly populárními hlavně díky svému násilnému vzezření, tak se podle autorky mohly stát populárními Schieleho autoportréty. Georges Didi-Huberman ve zmiňované studii řeší podstatu zobrazování hysterie a hysterii označuje za formu „spektáklu bolesti“. „Hysterie je extrémně viditelnou bolestí,“ navazuje Ryantová, „otázkou pak zůstává, co takové obrazy činí s divákem.“
Schieleho autoportréty
Autorka se věnuje formální analogii Schieleho autoportrétů s fotografiemi mužů trpících neuropatologickými poruchami, které následovaly první vlnu reprezentace těl žen trpících hysterií:
„Když se zaměříme na detaily Schieleho fyziognomie, například na ruce, které často i na portrétech zdůrazňoval, můžeme stejné, a možná i konkrétnější podobnosti najít na fotografiích mužských pacientů z NIS. Pacienti byli fotografováni proti neutrálnímu pozadí v prázdném prostoru, který vyplňoval maximálně nějaký předmět, jenž je podpíral. Muži byli většinou částečně nebo úplně nazí a upírali svůj pohled přímo na fotografa. A právě v těchto ,znacích‘ lze oproti fotografiím hysterických žen najít podobnosti se Schieleho obrazy.“
Na Schieleho obrat k autoportrétům lze pohlížet i skrze jejich tržní úspěšnost. Autorka uvádí, že autoportréty i portréty jeho mecenášů používající jazyk „patologického těla“ se rychle staly žádaným sběratelským a kupním artiklem. Schiele vytvořil specifickou ikonografii rozpadu a zároveň mezi portrétovanými specifický vztah založený na sdílené identitě. To potvrzuje dle Ryantové i fakt, že sběratelé kupovali své portréty navzájem. Zájem, s nímž společnost sledovala dílo Egona Schieleho, odpovídá až voyeuristickému zájmu o Charcotovy „patologické“ fotografie plné bolesti a násilí.
Z jakého důvodu se Schiele stylizoval do role nebo podoby nemocného člověka? Jaké interpretace je možné na tvorbu autoportrétů Egona Schieleho aplikovat? Více o tématu čtěte ve studii Zdislavy Ryantové ZDE.
Vztahu obrazu a duševní nemoci bude věnovaný nadcházející program Obraz versus nemocná duše. Akce se uskuteční 31. 3. 2023 od 18.00 v prostorách muzea NaFilm.
