Sledování válečných obrazů v „přímém přenosu“ je běžnou zkušeností západního televizního diváka od šedesátých let minulého století. Nástupu televizního zpravodajství předcházel zhruba třicetiletý vývoj masové distribuce fotografické dokumentace válečného dění.
Počátkem jednadvacátého století se zkušenost sledování obrazů války značně proměnila, a to především díky nástupu internetu a nových možností nahrávání, úpravy a přenosu obrazu. V jádru sledování většiny válečných obrazů nicméně i dnes spočívá základní fakt distance mezi sledujícím a sledovaným, mezi obrazem jako „ikonickým“ zachycením násilného konfliktu (byť vykonstruovaného) a divákem fyzicky přímo tímto konfliktem neohrožovaným.
Rychlost přenosu obrazů prostřednictvím internetu sice umožnila vznik nového typu žurnalismu, kdy si lidé v místě konfliktu vzájemně sdílejí videa zachycující probíhající boje v jejich okolí a navzájem se tak varují před hrozícím nebezpečím, nicméně následující text je zaměřen na analýzu recepce těchto obrazů lidmi, kteří nejsou sledovaným válečným děním bezprostředně ohrožováni.
