Článek Jany Rogoff z Humboldt Universität v Berlíně publikovaný v International Journal of Film and Media Arts (Vol. 6, Nº. 2, 2021) reflektuje způsoby, jakými se československé a polské animované snímky z konce 70. a začátku 80. let kriticky vyjadřovaly v otázkách transformace městského prostoru v souvislosti s výstavbou panelových sídlišť. Autorka se věnuje krátkým filmům Hieronima Neumanma, Zbigniewa Rybczińského, Jiřího Bárty a Zdeňka Smetany, které přímo adresují fenomén městského vývoje v bývalém východním bloku. Jak tento ve své době dominantní model výstavby figuroval ve filmových narativech předdigitální éry? 

„Animace se zabývá proměnou městských prostorů na několika úrovních: z hlediska estetiky (design, interiéry, povrchy), produkčních režimů (sériovost, komprese, simultánnost) a sociopolitických problémů. Pochopení toho, co bychom dnes mohli nazvat ,sériovou estetikou’, spolu se sociálními obavami, které tato díla vyvolala, nám poskytuje cenný historický pohled na médium animace jako platformu pro vyjednávání hranic a přesahů mezi veřejným, osobním a politickým prostorem,“ uvádí v úvodu autorka článku Jana Rogoff. Animované snímky, které ve svém textu analyzuje, jsou podle ní v ostrém kontrastu s ideologizovanými vizuálními reprezentacemi socialistického města, které na dobových fotografiích a filmových záběrech vystupovaly jako konečný důkaz pokroku. Analyzované snímky jsou dle autorky skeptické, satirické, introspektivní a kritické k ideologii, kterou tento typ architektury artikuloval.

Reprezentace socialistické architektury ve vybraných animovaných filmech podle Rogoff demonstrují různé způsoby konceptualizace „prostoru jako události“ – kde prostorové konfigurace jsou tím, co rámuje, upevňuje a pohání filmový příběh. Nejsou zde primárně určeny k zobrazení naturalistického prostředí nebo k tomu, aby sloužily jako podpůrná role k akci postav. Místo toho plní několik dalších funkcí: (metaforické) rozšíření psychologie postav; alegorická reprezentace; konstrukce paralelní reality; dvojznačnost prostřednictvím deformace prostoru a manipulace s rozměry; a formální experimentování inspirované mřížkou (grid) a sériovou estetikou.

Některé z těchto filmů výslovně odkazují na topografie, které se formovaly ve východním bloku a jejich vliv na místní obyvatele, a adresují nebezpečí masové výroby, uniformity a anonymity (Jiří Barta a Hieronim Neumann), zatímco jiné využívají prostory socialistických bytových projektů jako prostředku ke komunikaci méně kontextově specifických filozofických, etických a technologických problémů (Zbygniew Rybcziński a Zdeněk Smetana).

Studii Jany Rogoff s rozbory jednotlivých filmů čtěte ZDE. Záznamy workshopů Visual Cultures of the Totalitarian Past máte možnost zhlédnout ve videoarchivu Fresh Eye.