Dizertační práce obhájená na Ústavu etnologie Univerzity Karlovy v roce 2008 zkoumá roli zvířat v euroamerické a indické kultuře v 19. a 20. století. Na příkladu Velké Británie a její bývalé kolonie se autorka věnuje změnám vědeckého paradigmatu, diskurzům, které pojetí zvířete v průběhu posledních staletí doprovázely, a jejich odrazu v dobové literatuře. Jaký vliv mělo indické chápání zvířete na utváření jeho obrazu v euroamerickém prostoru a jaké změny naopak nastaly na druhé straně vlivového pole ve vztahu k fauně v bývalé indické kolonii pod britským vlivem?
V průběhu posledních dvou staletí bylo velké množství živočišných druhů vtaženo do intimnějšího a citového kontaktu s člověkem. Rozmanité proudy sociálních změn předznamenaly rozdíl našeho zacházení se zvířaty a hranice mezi lidmi a ostatními živočichy byla významně zpochybněna či rozostřena. Na druhé straně může být zarážející, jak rozdílně lze k živočichům přistupovat v rámci jediné epochy. Na pozadí obliby chovu domácích mazlíčků se pak například velkochovy „živočišné produkce“ jeví jako nepochopitelné. Předkládaná práce Hany Novákové se zabývá proměnou, jíž prošly lidsko-zvířecí vztahy v průběhu 19. a 20. století. Zkoumá, jaké psychologické a sociologické motivy jsou hybateli lidských vazeb k mimolidským živým bytostem. Metody užité k dekonstrukci „mýtů“ vytvořených moderní a postmoderní euroamerickou společností k fenoménům jako zoologické zahradnictví, lov a bezprecedentně rozšířené držení domácích živočichů v roli domácích mazlíčků, se pohybují v intencích oboru, vzniklého koncem 70. let v anglosaském světě, tzv. antropozoologie.
Autorka si z antropocentrických pozic na modelovém vztahu dvou kulturně odlišných oblastí (tedy na euroamerické civilizaci představované Británií a Indií coby jejím pandánu) klade základní otázky: Jak prisma lidské sociologie ovlivňuje lidské nakládání se zvířaty a to, jak je nahlížíme? Jaké psychologické mechanismy nastupují v lidsko – zvířecí interakci, zejména té, jež je pro člověka z morálních či jiných důvodů problematická? Jak člověka v jeho vztahování se k živočichům determinuje jeho státní a kulturní příslušnost (tedy např. to, že je občanem koloniální mocnosti, nebo naopak porobeného národa); jak jej dále determinuje jeho náboženství, pohlaví a podobné distinkční rysy? Novákovou zajímá především střet „exotických“ vlivů a suverénní uplatňování západních přístupů ve společnostech, které živočichy z kulturního, utilitárního a mnohdy i nábožensky podloženého hlediska chápaly diametrálně jinak. Těžištěm autorčina zájmu je vzájemná interakce, vliv a změny na obou stranách vlivového pole. Za východisko jednotící lidsko – zvířecí aliance považuje vymezující dichotomii my versus oni: „Ať už člověk vstupoval se živočichy do jakékoliv vazby, bez ohledu na místo a dobu, kdy k tomuto ‚prolnutí‘ došlo, okamžitě nastupovala potřeba se buďto vůči živočichům vymezit jako vůči něčemu odlišnému, nebo se s nimi naopak ztotožnit jako s něčím když ne zcela stejným, tak alespoň úzce příbuzným. Teprve po takovém nezbytném vymezení se odehrávalo vše další.“ (s. 8) Práce je členěna na dvě části: Člověk a zvíře v euroamerickém kulturním prostoru a Člověk a zvíře v koloniální a postkoloniální Indii, které autorka navíc prokládá popularizačními „boxy“ s případovými studiemi.
Člověk a zvíře v euroamerickém kulturním prostoru popisuje turbulentní posuny, jimiž vnímání zvířat prošlo v době osvícenství, a to, jak je dále transformovaly děje spojené s průmyslovou revolucí – např. urbanizace. Zatímco před průmyslovou revolucí byli živočichové, zčásti také proto, že znalosti o nich a o způsobu jejich života byly poměrně vágní a zkreslené, bytostmi značně autonomními, v 2. polovině 18. století se vše změnilo. Od této chvíle byla dle autorky zvířata vtahována do mnohem užších vazeb s člověkem, což vedlo na jedné straně k jejich obšírnému zkoumání, k nebývalému rozmachu různých odvětví zoologie, rafinovanějšímu „zneužívání” (ve smyslu živočisné produkce) a na druhé straně k velice komplexní ochraně. Tyto procesy vygradovaly až do tzv. „zelené revoluce“ v sedmdesátých letech 20. století, jež vnímání živočichů a lidského nakládání s nimi opět proměnila. Nováková sleduje tyto změny s důrazem na období kolonialismu a na roli exotických živočichů coby triumfálních symbolů koloniální dominance.
Druhá část práce – Člověk a zvíře v koloniální a postkoloniální Indii – mapuje podobný typ fenoménů jako část první, ale pro zemi, jejíž uspořádání bylo od počátků zcela odlišné než v původně křesťanské Evropě. Autorka uvádí, že indický přístup k živočichům byl vždy maximální měrou formován premisami hinduismu a maximami jeho karmanového zákona. Na druhou stranu zde téměř úplně absentoval zájem o poznání živočichů jako fyzických a reálných bytostí; ostatně nic takového jako biologie mezi tradičními indickými vědami nikdy nefigurovalo. Autorka uvádí, že v případě Indie je do očí bijící diskrepance mezi teoretickým vzhlížením k živočichům mytologickým, eventuálně živočichům posvátným a přístupem ke zvířatům v každodenní praxi, přinejmenším v případě hinduistů. Dle autorky byla po příchodu Britů pro indickou faunu určující skutečnost, že Indie byla v roli porobeného národa a tím pádem přejímala zvyky a náhledy koloniálních vládců, než aby tomu bylo naopak. V době získání nezávislosti roku 1947 již byly diskursy toho, jak se stavět k fauně, zakořeněny příliš silně, než aby bylo možné cokoliv jiného, než v nich pokračovat. Kombinace několika faktorů, provázejících dobu britského panství a dobu po ní (výstavba husté železniční sítě vedoucí k bezprecedentní deforestaci; zavedení lovu, jenž se u společenských špiček domácího obyvatelstva ujal coby cargo a pro cizinu jeho etablování učinilo z Indie nevídanou destinaci loveckých safari; obrovský progres střelných zbraní a jejich rozšíření – spolu s rozmachem motorismu; postkoloniální budovatelská vize vytvoření vyspělé moderní společnosti Javáharlála Néhrúa a s ní spojená výstavba gigantických přehrad, způsobujících nejen další deforestaci, ale rozsáhlé proměny ekosystému na velice rozlehlých územích) přivedly faunu indického subkontinentu do stavu, v němž se velké šelmy Evropy (vlci, medvědi) nalézaly v 19. století a z nějž, dle autorky, není cesty zpět. Nováková stav, ve kterém se nachází indická fauna dnes, shrnuje slovy: „… ona umírněnost – a v ještě větší míře neangažovanost, jež je především hinduistické majoritě v záležitostech zvířat vlastní, je modelem plně funkčním a ‚maně konzervátorským‘ pouze pro ‚neolitický‘ stav věcí, panující před dobou vrcholného rádže a moderní indickou historií (od 1947 výše). V jakékoliv jiné konstelaci ale takové kolektivní vnitřní vyladění (spolu s četnými jinými faktory, jakými jsou lidská chudoba či analfabetismus) situaci spíše zhoršuje.“
Obraz, role a místo zvířete v současné společnosti a tematizace tohoto střetu uměleckými prostředky je tématem programu Obraz versus bajka, který proběhne v pondělí 29. 4. 2019 od 18:30 v malém sále kina Světozor. Všichni jste srdečně zváni!
