Haptická trojrozměrná modelace je v obecné anatomii člověka relativně nové odvětví digitální praxe. Veronika Hlavatá ve své diplomové práci, obhájené v roce 2021 na Teorii interaktivních médií Masarykovy univerzity v Brně, usiluje o propojení grafické činnosti s lékařským pojetím. Zaměřuje se na grafickou tvorby trojrozměrné haptické modelace, která je produkována za účelem vědecké simulace, a volně navazuje na svou bakalářskou práci s názvem Integrace prostorové obrazové informace s hmatem ve virtuálním sochařství. V magisterské práci se věnuje zhodnocení umělecké digitální tvorby v rámci speciálního oboru medicíny a ptá se na ústřední otázky: Zlepšují virtuální trojrozměrné simulace klinické dovednosti mediků? Jsou tyto dovednosti získané ve virtuální realitě dostatečně přenositelné do klinického operativního prostředí? Jak tenká je hranice mezi vědeckou simulací a uměním?
Dotyková interakce s virtuální plastikou probíhá přes modelaci – grafickou tvorbu digitálního objektu – až po následnou manipulaci a použití takového objektu v praxi. K interakci s virtuálním prostředním dochází dotyky rukou, které jsou v tomto případě rozhraním virtuální reality, které dokáže vytvořit 3D virtuální plastiky a následně s nimi interagovat stejně jako ve skutečném fyzickém světě. Prostřednictvím haptických rukavic nebo skrze dotykový stylus je uživatel schopen „cítit“ tlak a texturu ve virtuálním prostředí a je způsobilý jej i dále modifikovat. Příprava modelu spadá do oblasti digitálního umění, praxe pak patří striktně do vědecké oblasti.
„Virtuální plastika (…) se po svém zrodu primárně uplatní v oblasti praktické přípravy mediků. Modelovaný objekt je aplikován do počítačového systému pro speciální virtuální simulace a lze ho následně užívat například ke studiu detailního lidského těla z 360 °. Další způsoby využití virtuální plastiky umožňují lékařům připravit se na složité operace. Lékaři si na virtuálních modelech trénují postupy operace bez přímého ohrožení pacienta, což je jeden z hlavních důvodů, proč dochází k jejich intenzivnímu rozmachu… ,“ uvádí na úvod Hlavatá.
Systémy virtuální reality, které jsou nezbytné pro zprostředkování simulace, představují počítačem generovaný vizuální a popřípadě zvukový zážitek, který poskytuje uživateli možnost ponořit se do virtuálního prostředí a interaktivně se v něm orientovat. Tréninkové simulační prostředí je ve velké míře obohaceno o hmatovou zpětnou způsobilost, která je nazývána haptická odezva. Jedná se o hmatový systém se silovou zpětnou vazbou schopný generovat hmatové, vibrační a silové pocity pro uživatele, které replikují fyzický dojem skutečného dotyku.
Hlavatá přichází s funkční kategorizací konstruktu virtuálních plastik, rozdělených na základě způsobu jejich modelace a podle využití dostupných technologických prostředků. Práci rozdělila na několik hlavních kapitol, které se zabývají definicí a stručnou historií virtuální plastiky, současným hardwarem, softwarem, digitálním modelováním a aplikováním 3D objektů do praxe, a následně se zabývá průnikem vědecké simulace a umění.
Vše o tématu čtěte v diplomové práci Veroniky Hlavaté ZDE.
Ke zhlédnutí doporučujeme záznam programu Image versus Multi-sensoric reality věnovaný aktivizaci smyslů v audiovizuálním díle. Krátké filmy Terezy Stehlíkové spolu s autorkou komentuje filozof Carsten Friberg.
