Autorka diplomové práce, obhájené v roce 2019 na Ústavu pro dějiny umění Univerzity Karlovy v Praze, si klade za cíl zmapovat projevy uměleckého aktivismu v průběhu tzv. Revoluce Důstojnosti na Ukrajině mezi listopadem 2013 a únorem 2014. Těžištěm jejího zájmu jsou aktivity ukrajinskych umělců, ve svém detailním záznamu dění na Majdanu však autorka nevynechává ani aktivity z oblasti širšího pole vizuální kultury. Tetiana Kolotusha uvádí, že v době vzniku textu neexistoval komplexnější záznam uměleckých projevů, které během Revoluce Důstojnosti vznikly. Její text je tak pravděpodobně jedním z prvních ucelenějších souborů uměleckých a nakonec i vizuálně aktivistických projevů v politicky vypjatém období na Ukrajině.

Diplomová práce Tetiany Kolotushy vychází z potřeby detailně zaznamenat nedavné události, aby se nevytratily z povědomí, přičemž své kontextualizace a historizace se teprve dočkají. Autorka předkládá detailní popisy akcí a výtvarných projevů během ukrajinských protestů v revolučním období. Primárně klade důraz na umělecké aktivity, zaznamenává však svědectví o širším poli aktivistického dění na základě práce s primárními zdroji a s využitím osobních výpovědí, které čtenář nalezne na konci práce.

Práce je členěna chronologicky a je rozdělena do tří hlavních částí. První část je věnovaná kontextu současného ukrajinského umění a proměnám vztahu mezi umělci a politikou. Soustřeďuje se zejména na dění okolo Oranžové revoluce – první revoluce na nezávislé Ukrajině v roce 2004, která přinesla velké změny v umělecké sféře. Autorka věnuje pozornost vzniku uměleckých skupin R.E.P. a SOSka, které podle ní významně ovlivnily vývoj současného umění na Ukrajině. V další části zahrnuje předrevoluční uměleckou scénu, u které se zprvu soustřeďuje na problémy cenzury v roce 2013 a na předrevoluční uměleckou tvorbu. Třetí část diplomové práce je věnována revoluci samotné a vizuálním prvkům, které s ni souvisely:

„Hlavním symbolem a centrální instalací Majdanu byl strom pojmenovaný Jolka. Velkolepá struktura Vánočního stromu byla úplně pokryta různými plakáty. Po třicátém listopadu, kdy protestující demonstranti byli brutálně zbiti speciálními policejními složkami, a kdy se zrodil nový mnohem větší a silnější protest, demonstranti převzali základ postavený pro vánoční strom a začali jej používat jako ‚nástěnku‘ pro všechny druhy plakátů, s jejichž pomocí hlásali svůj nesouhlas a své požadavky. V závislosti na situaci byly plakáty obměňovány a upravovány. Jak ukrajinská tak i mezinárodní média Jolku brzy proslavila, vytvořila z ní jakýsi první a možná hlavní symbol Euromaidanovského protestu.“

Autorka usilovala o shromáždění co nejkompletnějšího souboru děl a umělecky-aktivistických počinů vytvořených nebo uskutečněných během revoluce. Práce rozděluje do tří skupin: Do první skupiny podle ní patří díla, kterými se umělci snažili demonstranty podpořit (socha francouzského umělce Rotiho, kterou věnoval protestujícím, Trilogie: ikony revoluce od #Sociopatha, portréty protestujících od Lesyy Chomenko, obraz Kristových očí od Olexandra Melnika s poselstvím na zadní straně „JSTE SKVĚLÍ!!! MILUJU VÁS!,“ se kterým stál umělec na barikádě i během drsných fází protestu, aj)

Kolotusha dále uvádí, že druhá skupina děl se podle ní stala terapeutickým prostředkem, který umělcům pomáhal vydržet ohromující události revoluce: Umělkyně Vlada Ralko a Alevtina Kachidze se pomocí své tvorby snažili „relaxovat“ během událostí, které právě probíhaly. Do třetí skupiny počítá díla, kterými se autoři pokusili reflektovat složitou realitu násilnické fáze protestu: „Instalace Terč Jerzy Konopie ukázala přítomným na náměstí, že každý z nich je potenciálně v hledáčku vládních zbraní. Dílo postavené na barikádu, kde zemřeli protestující, zesilovalo realitu a tím asi vyvolávalo reálný strach ze smrti, proto byla instalace zničena neznámými demonstranty a přenesena do galerie Umělecký Barbakan.”

Kromě vnitřních sporů komunity (pravá a levá ideologie na Euromajdanu) autorka věnuje závěrečné kapitoly muzealiaci Euromajdanu a jeho estetice a estetizaci: „Důležitou charakteristikou Majdanu 2013–2014 byla celková estetizace protestu. Protestní městečko, obklopené barikádami, bylo mimo jiné možno považovat za instalaci. Působivé mediální záběry každodenního života demonstrantů vypadaly téměř jako inscenované. Obecně se estetika Maidanu dá charakterizovat jako ‘futuristická dystopie nového Středověku.’ Revoluce jasně ukázala začátek nové Středověké éry: štíty, helmy, střelba z luků vlastní výroby…’ všechno celkem vytvářelo bizarní dojem, jako bychom sledovali nějaký film v reálném čase. Uliční móda Majdanu také měla surreálné aspekty – protest oživil tradiční estetiku kozáků – muži nosili ukrajinské lidové kroje a oseledec – tradiční kozácký účes, ženy nosily korunky z květin, které jsou důležitým prvkem ženského lidového kroje. Reprezentanti střední třídy často kombinovali drahé lyžařské oblečení s plynovou maskou a zbraní. Podomácku vyrobené zbraně, jako např. kuše, luky, praky, snowboardové štíty, štíty z dopravních značek. Demonstranti je aktivně využívali i během mírné fáze, staly se jakýmsi každodenním doplňkem pro ty, kteří v protestu vydrželi až do konce. Jediným podstatným rozdílem mezi ukrajinskými rytíři z roku 2013–2014 a jejich středověkými vzory byla přítomnost nejmodernější zbraně – smartphonu. (…)”

Celou práci Tetiany Kolotushy o vizuálně-aktivistických projevech na Majdanu čtěte ZDE.