Vztah obrazu a textu se zdá být jednou z nejspletitějších, a zároveň nejproduktivnějších filosofických a estetických otázek. Představuje samotná čára, tah tužkou, z něhož následně vzniká písmeno, již obraz? A jak lze jinak společně sdílet vizuální svět nežli prostřednictvím jazyka?
Světy vizuality a literatury byly v historii západního myšlení oblíbeným nástrojem vytváření protipólů. Zatímco svět obrazu klasické myšlení spojovalo se smyslovým chápáním světa, které bylo příznačné pro „méně rozvinuté“ formy společnosti a skupiny negramotných osob, svět písma patřil vzdělanému lidu, a tedy často i zástupcům společenských elit a politiky. Estetika nás také dlouho učila tomu, že literatura je uměním zachycujícím fenomén času, jelikož je schopná zprostředkovat jeho uplývání, zatímco vizuálnímu umění patří prostor, jejž před nás malba rozprostírá či socha zhmotňuje.
Jak však víme již od Kantových dob, prostor a čas jsou nerozlučitelnými fenomény, a tak i literatura a vizuální umění koexistují společně, přičemž nabývají mnoha více či méně zřetelných hybridních podob. Vizuální poezie může představovat jeden z nejexplicitnějších příkladů takového přirozeného spojení. Vždyť i sama slavná nauka ikonologie nám říká, že obrazy nejsou jenom fyzickými vizuálními projevy, jasně vymezenými kódy vizuální komunikace, ale že existují jako naše sny, vzpomínky. Obrazy proto nenacházíme pouze v prostředí vizuálního umění, ale též v literatuře, mluveném slovu, a třeba i hudbě. Jsou totiž nástrojem našeho myšlení.
Jakých podob tedy může obraz v literatuře nabývat?
JOSEF FULKA, filosof (Filosofický ústav AV ČR) Slovo-pohyb čili co obraz umí a neumí
PETRA KOČOVÁ, kurátorka (Západočeská galerie v Plzni) Obraz a slovo v českém výtvarném umění 60. let
FRANTIŠEK BURDA, kulturní teoretik a zakladatel Ars Poetica
Sledujte program prostřednictvím FB události.
