Vztah obrazů k času může nabývat nejrůznějších podob. Interpretace uměleckých děl se proměňuje v čase. Některá díla zastarávají, jiná se zdají být náhle aktuální, nové výtvarné projevy, motivy a osobnosti vstupují do dějin umění, zrcadlíce současnou společenskou diskuzi a situaci. Zároveň je však možné číst obrazy proti chronologické přímce času a hledat nové dynamické projevy současného v minulém. Čas se otiskuje do obrazů – ať již statických, pohyblivých, analogových či digitálních – v podobě kvality reprezentace nebo záznamu, jež se v čase proměňuje a degraduje, a stává se tak výzvou pro konzervátory pečující o povrch obrazů i kurátory posouvající jejich kontext. Sám čas se také může stát námětem obrazu a nabízet reprezentace minulosti a budoucnosti, nedávné i vzdálené, a rozpínat tak nejen přítomný čas diváka hledícího na obraz, ale i jeho/její imaginaci. V neposlední řadě některé obrazy, zejména v oblasti architektury a urbanismu, zůstávají navždy ve stavu potencialit, nerealizovaných projektů, které však i ve formě vize zanechávají na minulé a současné vizuální kultuře zásadní stopu, a aktualizují ji tak vlastně neustále.
Jak lze vystoupit při interpretaci obrazů z kánonu lineárního chronologického čtení dějin umění? Jaké výzvy staví před filmové badatele rekonstrukce multimediálních děl? A jak přemýšlet o architektuře, kterou nikdy nikdo neviděl?
EVA SKOPALOVÁ, teoretička a historička umění, kurátorka (FF UK): V čase návratu?
TOMÁŠ HÁLA, filmový historik (NFA): Neúplné obrazy Laterny magiky
KLÁRA BRŮHOVÁ, historička architektury (UMPRUM, ČVUT): Příběh pražského parlamentu: Nerealizované prvorepublikové vize
Živé vysílání programu můžete sledovat prostřednictvím YouTube kanálu platformy Fresh Eye.
Sdílejte informace o večeru prostřednictvím FB události.
