Jakým způsobem jsou homosexuálové reprezentováni v polské kinematografii? Proč je homosexualita v polských filmech po roce 1989 stále přehlížena nebo v mnoha případech prezentována stejně negativním a stereotypním způsobem jako tomu bylo před pádem železné opony? Tématu se ve své bakalářské práci obhájené v roce 2013 na Teorii interaktivních médií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně věnuje Katarzyna Mikeszová.

Ačkoli práce vznikla v čase, kdy nebyla situace LGBT komunity v zemi našich severních sousedů natolik negativně vyhrocená jako jsme mohli sledovat v letošním roce (2020), nálada v polské společnosti byla i tak velmi homofobní. Právě odlišný vztah a přístup polské společnosti k homosexuální menšině má dle autorky vliv na obraz LGBT komunity jak v médiích, tak v kinematografii. Katarzyna Mikeszová na filmy pohlíží optikou kulturalistické perspektivy, která klade důraz na to, jak kinematografie reprezentuje a odráží určité rysy, nálady, tendence a hodnoty dané společnosti. Autorka sleduje zejména proces vytváření stereotypů, které hrají velkou roli v diskurzu homosexuality a jejich zpětnou vazbu, která posiluje stereotypizaci u lidí, kteří si doposud svůj názor neměli možnost vytvořit. Do jaké míry se charakteristické rysy polského národa a kultury, jakými jsou silný katolicismus a všechny hodnoty s ním spjaté, patriotismus a národní hrdost, odráží na filmové produkci?

V celé polské kinematografii bylo podle autorky do roku 2013 napočítáno zhruba kolem čtyřiceti gay postav, z toho třetina z nich tvořila jenom malé epizodické role. Jestli se mužská homosexualita v polské kinematografii tu a tam objevila, ta ženská zde téměř vůbec neexistovala. V zájmu vypozorování hlavních trendů ve znázorňování homosexuální menšiny rozděluje Mikeszová homosexuální filmové postavy podle určitých typů, které reprezentují a uvádí: „Zatímco v dobách komunismu byl motiv homosexuality často využíván pro démonizaci režimem nepodporovaných skupin nebo jako komediální prvek sloužící pro zpestření zápletky, po roce 1989 začaly gay postavy mnohdy fungovat jako motiv umocňující maskulinitu postav heterosexuálních mužů. Paradoxem je fakt, že dobou nejpříznivější prezentace homosexuálu byla v Polsku 80. léta, která v podobě filmů Zygfryd, Baryton a Magnat představují nejzajímavější snímky s touto tématikou. Právě film Zygfryd jako jediný může být považován za tzv. gay film v polské mainstreamové produkci.“

Kontext, reálie a historii zobrazování homosexuality v polské kinematografii rozebírá Katarzyna Mikeszová v bakalářské práci, kterou doporučujeme k přečtení nejenom před připravovaným programem Obraz versus normativita. Disent v polské vizuální kultuře po roce 1989, který pořádá Fresh Eye ve spolupráci s polským magazínem WIDOK. Ať jste 15. října kdekoli, online program týkající se proměn polské vizuální kultury nemůžete minout!