Tématem nadcházejícího večera Fresh Eye jsou poor images – digitální obrazy vyznačující se nízkou kvalitou. Obrazy, které lze okamžitě streamovat, stahovat, uchovávat, editovat, a uzná-li to člověk za potřebné, znovu vysílat do oběhu na internetu, mohou být jistým způsobem přítomné či tematizované ve formě postinternetového umění. Ve studii publikované v roce 2014 na stránkách 17. Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny se Václav Magid k postinternetovému „trendu“ staví kriticky s ohledem na jeho ambivalentní vztah ke kulturnímu průmyslu.
Pojem poor image použila poprvé v textu In Defense of the Poor Image (e-flux, 2009) Hito Steyerl, německá umelkyně a teoretička, která je i autorkou textu, na který mimo jiné v předkládaném eseji odkazuje Václav Magid. Too Much World. Is the Internet Dead? (e-ux journal, 2013) otevírá téma proměny internetu z otevřeného pole možností na prostředí totální kontroly, prosazování monopolů a konformismu. Steyerl popisuje svět prosycený internetem jako realitu sestávající z obrazů, které se přelily za hranice obrazovek a získaly novou materiální podobu. Přitom je podstatné, že se jedná o obrazy „editované“ (např. o fotografie upravené v programu Photoshop). „Ústřední charakteristikou postinternetové situace je tak zhroucení hranice mezi světem online a offine. Internet ovlivňuje naše vnímání a myšlení i ve chvílích, kdy nejsme připojeni, což vede k prohlášením, že jsme dospěli do ,internetového stavu mysli‘,“ uvádí Magid a pokračuje slovy Steyerl: „nástroje postprodukce: střih, korekce barev, filtry, ořezávání […] se staly prostředky vytváření nejen obrazů, ale následně také světa.“
Významným rozdílem oproti modelu kulturního průmyslu je ovšem dle autora skutečnost, že vztah mezi původci a příjemci informací či kulturních projevů není ve světě po internetu jednosměrný, ale že se jedinec podílí na vytváření a šíření obrazů nahrazujících realitu. Ono „všudypřítomné autorství“ nazývá Steyerl „masovou postprodukcí ve věku davové kreativity“, kdy se jen stačí zapojit do koloběhu přenosu a postprodukce – publikovat tweety, facebookové statusy či fotografie na Instagramu, označovat na sociálních sítích příspěvky, které se nám „líbí“, přebírat, upravovat a dále rozesílat memy… Dle Magida se úvahy Steyerl o převaze postprodukovaných obrazů nad realitou zdají zapadat do dlouhé myšlenkové linie, sahající přes Baudrillardovu „hyperrealitu“ a Debordův „spektákl“ až k Adornovým a Horkheimerovým analýzám kulturního průmyslu.
Václav Magid se zaměřuje na analýzu specifického způsobu, jak postinternetové umění využívá produkty a strategie kulturního průmyslu. Na postinterentové umění aplikuje výkladový rámec tzv. akceleracionismu a uvažuje o „přijetí role ,umělce jako značky‘ (artist-as-brand) prosazujícího se prostřednictvím sociálních sítí“. To dle něj „neslouží v postinternetovém umění kritice stávající podoby kapitalismu, ale má přinést umělcům osvobození od rigidních institucionálních struktur světa umění.“ Postinternetoví umělci jsou mnohdy kritizováni pro využívání internetové kultury za účelem úspěchu v galeriích, čímž jejich systém zpětně legitimizují. Magid kritizuje intence, které motivují postinternetové umělce k afirmaci konzumerismu a snaží se ukázat, že jejich „odmítnutí zaujmout kritickou distanci vůči internetovým obchodním strategiím, spojené s úsilím vymanit se ze spárů tradičního trhu s uměním, ústí do nivelizace rozdílů mezi oběma oblastmi v rámci zastřešující tržní logiky.“ Parodické a sebereflexivní prvky, kterými se vyznačují rozebírané umělecké projekty, dle autora nepodněcují k odporu, ale pouze vyvolávají „špatný smích“, který je symptomem bezvýchodnosti tváří v tvář dnešním ekonomickým a politickým podmínkám kultury.
Poor images se věnuje nadcházející přednáškový večer Fresh Eye. Obraz versus Poor Image proběhne 21. 1. 2020 od 19 hodin v prostorách Petrohradská kolektiv. Zveme.
