Jaké podoby nepřítele vytvářela a šířila oficiální propaganda v stalinském Československu v letech 1948–1956? Diplomovou práci na toto téma obhájila Kateřina Jetmarová v roce 2020 na Ústavu historických věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Typologii obrazů „vnějších” a „vnitřních” nepřátel zasadila do politicko-sociálního kontextu stalinismu a studené války.
Představa protivníka – potencionální hrozby, která je vědomě formována a šířena ve společnosti, se stala významnou součástí komunistické propagandy. Hannah Arendt v trojdílné knize Původ totalitarismu (1951, česky 1996) uvádí, že výběr nepřátel není náhodný, neboť jejich obraz musí působit věrohodně. Obraz nepřítele bývá formulován jako „přesvědčení určité skupiny, že její bezpečnost a základní hodnoty jsou bezprostředně a závažně ohroženy nějakou jinou skupinou.“ Arendt proklamuje, že právě propaganda je nejdůležitějším nástrojem totalitarismu ve styku s netotalitárním světem. Postoje byly vyjadřovány verbálně v novinových článcích, ale mnohé znaky zůstaly zakódované v řadě symbolů v karikaturách či ve filmech. Právě těmto vizuálním projevům se ve své diplomové práci věnuje Kateřina Jetmarová a klade si navazující otázky: Jakou podobu měl obraz nepřítele v Československu? Je tento obraz něco nového či navazuje na levicový tisk z první republiky? Nebyly československé komunistické obrazy nepřátel inspirované těmi sovětskými? Jaké jsou odlišnosti a specifika obrazů nepřátel mezi Československem a Sovětským svazem? Byly v Rudém právu, Lidové demokracii a Svobodném slově propagandistické projevy identické nebo odlišné? Jak se změnil postoj k třídním nepřátelům po smrti Stalina a Gottwalda?
Práce začíná počátkem třetí republiky, aby nastínila již existující stereotyp „špatných“ Němců a posilující komunistickou moc. Jetmarová dospěla k názoru, že obyvatele Československa v roce 1948 ovlivňovaly názory předchozích režimů, a proto, aby komunistická propaganda byla úspěšná, musela na ně navazovat:
“V karikaturách se ustálilo zobrazování kapitalistů, ať vnějších či vnitřních. Jejich obtloustlé postavy oblečené do cylindru a fraku se velice často charakterizovaly pytlíkem peněz nebo dolary symbolizující lakotu a hamižnost. Domácí buržoazii média znázorňovala stejně jako bankéře z Wall Street. Západní imperialisté byli zachyceni vedle válečných zbraní, atomové bomby apod., což mělo odkazovat k údajnému chystání třetí světové války.” Němce dle autorky propaganda vyobrazovala jako dědice nacistů vedle Hitlera či je označovala hákovým křížem. Také například Franco byl velice často zachycen vedle Hitlera a Mussoliniho, což podle Jetmarové naznačovalo, že Španělsko je pokračovatelem jejich politiky. Vatikán často komunisté spojovali s fašismem, jelikož jako první mezinárodně uznal nacistické Německo a leží na bývalém Mussolinim území, proto i ve vyobrazení církve se tyto motivy objevují vedle motivů zrádců českého (československého) národa. „Soukromý zemědělec byl v propagandě tlustý a často oděn jako sedlák nebo jako Němec z Bavorka či Sudet. Komunisté dokázali využít stereotyp špatných Němců i u ‚kulaků‘. Bavorský šat má evokovat spojení ‚kapitalistických živlů na vsi‘ s militaristickými Němci. Štětka také může připomínat myslivce, který je historicky pojen s vládnoucí třídou a buržoazií.“ Imperialisté jsou v 50. letech také zobrazováni jako monstra, například jako hydra nebo jako zvířata – proradný hmyz, nenasytní supové či agresivní žraloci. Častým motivem se dle autorky stala Socha Svobody, „na kterou buď kapitalisté míří svými zbraněmi nebo se socha sama stává ‚démonem‘ posílající lidi ulovit další kus území a v ruce drží knihu s hákovým křížem a nápisem ‚rasismus‘.”
Porovnání s 30. lety a SSSR
Autorka uvádí, obtloustlé postavy kapitalistů v konkrétním stylu oblékání zobrazoval i levicový tisk ve 30. letech. Karikatury často Rudé právo z 30. let přebíralo ze sovětské Pravdy. Za první republiky levicový tisk mluvil o kapitalistech podobně jako v 50. letech komunistická propaganda. Rétorika však ve 30. letech nebyla tolik štvavá. Sovětské a československé karikatury z poválečného období nesou dle autorky symboly atomové bomby či „strýčků Samů“ s mrtvolami. Odkazují stejně jako československé karikatury k násilí a bezohlednosti imperialistů. Velice častým motivem v SSSR byl Ku–klux–klan, který odkazuje na přítomnost rasismu, jež se na bolševickém území dle propagandy nenachází. Dle autorky sovětská propaganda vyobrazovala soukromého zemědělce velice podobně jako komunistické Československo: „ ,Kulak’ je na karikaturách obézní, vousatý, na sobě má vestu a brigadýrku. Je tradičně oblečen jako rolníci a zemědělci v Rusku. Odkazuje to na starý typ rolníků, kteří mají být nahrazeni novým typem. Motiv řetízku od hodinek se objevuje pouze u některých postav, jelikož v období kolektivizace se již na území SSSR velkostatkáři nevyskytovali.” Největším rozdílem je, že na rozdíl od Československa se v SSSR podle Jetmarové po válce neobjevovala rozsáhlá kampaň proti Německu, což autorka zdůvodňuje stereotypy československých lidí, kteří měli po válce odpor ke všemu německému, a proto mnoho nepřátel na území Československa bylo nějakým způsobem připodobněno k Němcům či k nacistům. V sovětské propagandě se však podle ní objevovala kampaň proti „kosmopolitismu“ více jak v Československu. Záměrně akcentovali židovský původ semitskými rysy jako například velké skobovité nosy, ostré brady, dlouhé tenké krky, husté ježaté obočí, řídké nebo husté vlasy atd. přičemž v Československu se tento druh karikatur objevoval zřídka a komunisté ho většinou zahrnovali do obrazu kapitalisty z Wall Street.
Celou práci Kateřiny Jetmarové čtěte ZDE.
Videa z inspirativních workshopů programu Visual Cultures of the Totalitarian Past hledejte v videoarchvu Fresh Eye.
