Vedle standardního proudu se objevuje stále více dětských knih a knih pro mládež, které jsou věnovány vedle estetického prožitku také výchovnému, vzdělávacímu a osvětovému aspektu, připomíná v úvodu své diplomové práce obhájené na Pedagogické fakultě UK Karel Čumpelík.

„Dětský čtenář získává konvencionalizovaný pohled na svět a na objevující se nežádoucí společenské a společensky patologické jevy, z nichž velká většina byla až do počátku 90. let 20. století tabuizována. Je třeba si uvědomit, že obecně literatura pro děti a mládež ve svém výchovném zaměření do jisté míry supluje výchovu tradičně předávanou rodinou, proto do ní aktuální témata, do nichž spadá i problematika handicapovaného jedince, bezesporu patří. Ve společnosti převažují v určitých tématech (rasismus, handicapovaný jedinec, homosexualita) stále ještě konzervativní názory, a proto se literatura nejen ve své umělecké, ale následně i osvětové funkci zaměřuje zejména na dětské čtenáře jako na zachytitelnou a výchovou ovlivnitelnou cílovou skupinu,” píše dále autor a nastiňuje několik kategorií, pomocí kterých lze řečenou literární tvorbu analyzovat:

Rozdílný způsob pohledů zprostředkovává vypravěč, proto se práce zaměřuje na rozdílné typy vyprávěcí perspektivy objevující se v uváděných knihách. Pohledem vypravěče na vlastní postižení můžeme odhalovat, jakým způsobem vnímá reakce okolí na sebe, a zjišťovat, zda a jakým způsobem se dokáže se svým postižením vyrovnat. Pohledem vyprávějící osoby na postavu postiženou, kterou vidí svýma zdravýma očima, naopak sledujeme psychické pochody a změny v chování vůči postiženému, můžeme opět sledovat interakci s okolním světem a lidmi v něm, tentokrát však způsobem, kdy se vypravěč může a nemusí cítit součástí tohoto okolního světa, tedy že na handicapovaného jedince může a nemusí nahlížet prizmatem cizího člověka. Postřehneme, že se velmi často tyto pohledy střetávají a vyúsťují v krizovou situaci, která je eskalována právě nedostatkem empatie a pohledu na postiženého s odstupem. Jejím výsledkem však bývá definitivní vítězství pohledu blízké osoby, u níž hrají roli citové nebo rodinné vazby.

Dále je velmi důležitá hierarchie postav, a to pro kompozici celého díla a její vyznění. Zde je podle autora vhodné posuzovat, zda se objevují určitá žánrová klišé, především k happyendu směřující závěry dívčích románů, nebo zařazení ideálů nejen v tématech první lásky, tedy jakési typizace, případně přílišný důraz na modelování krizových a konfliktních situací, které však hraničí s nevěrohodností a nedostatkem smyslu pro realitu. „Nahlédneme také do způsobů, jakými je řešena současná snaha takového člověka co nejvíce přiblížit se normálnímu, běžnému životu, tedy životu bez separace v rámci školního vzdělávání a také společenského života, zda se tedy postava s handicapem ztotožňuje, nebo jej nevnímá, případně mu podléhá a nastupuje ztráta sebevědomí a chuti do života,” píše Karel Čumpelík.

Na typu prózy pak závisí, zda pro příběh bývá zásadní to, co postavy samotné prožívají, nebo jakým způsobem se k postiženému člověku chová hlavní postava vyprávění a postavy vedlejší. Na nich můžeme hledat měřítka kvality charakteru a etických hledisek. Jelikož z velké části jde autorům o postihnutí všech možných typů chování, vytvoří pro každý z nich postavu nebo skupinu postav, které se stávají nositeli charakteristických reakcí. Setkáváme se tak se zlobou a nenávistí, lítostí i s nezištným přátelstvím spojeným s pohledem na člověka jako takového, bez zatížení handicapem.

V neposlední řadě je třeba analyzovat, jak onu postavu ovlivňuje okolí, v němž žije, rodina, škola, přátelé. „Nalezneme tak případy, kdy se rodina stává útočištěm s přátelským prostředím a harmonickými vztahy, naopak objevit se může také rodina s dusnou a tíživou atmosférou, kde pak hraje významnou roli motiv úniků z ní. Zároveň budeme také uvažovat nad otázkou, zda skutečně svět pohledem handicapovaného je ten jiný, zvláštní svět. Zda to naopak není jeho okolí, které je zvláštní, podivné, například zatížené politickou zvůlí, které se pohledem postiženého mění ve svět zcela jiný,” vysvětluje autor diplomové práce.

„Pokud se podíváme na hrdiny a hrdinky s fyzickým postižením, zjišťujeme, že přístup autorů ke konstrukci děje je dvojí, vzhledem zejména k věku recipienta. V prvním případě autoři modelují postavu jako silného jedince, který se statečně staví proti osudu a snaží se dokázat, že i handicapovaný člověk může být společnosti potřebný a co je nejdůležitější, že má také právo na štěstí a na plnění svých vlastních snů. Dominantní pro dějový spád jsou zde emociálně vypjaté situace, momenty náročné na psychiku postav a konflikty mezi lidmi. Tyto krizové okamžiky mají za následek ztrátu sebevědomí a propadnutí skepsi, avšak zoufalství postavy prožívají jen chvilkově a to pouze do té míry, aby je pak dokázali hrdě odvrhnout a ve čtenářových očích se tak stát ještě silnější a v mnohém příkladné. Smíření se s postižením zde probíhá jaksi samozřejmě na pozadí dominantních mezilidských vztahů, prvních lásek či školní úspěšnosti. Výjimku tvoří novela Kamínek v botě Jarmily Dědkové, kde autorka nechává čtenáře vnímat ztrátu sebevědomí a rezignovanost na život hlavní hrdinky, která po nešťastné náhodě končí s popálenou tváří. Tento příběh se odlišuje zejména tím, že handicap vzniká během okamžiku dílem osudu, tudíž je hrdina vystaven skličující nutnosti vyrovnat se s tíživou situací. Ve většině ostatních příběhů se jedinec s postižením již narodí, případně je fyzicky handicapovaný již delší čas, a proto se autor více věnuje reakcím okolí a konfliktním situacím, než hlavní postavě a jejímu akceptování své odlišnosti,” píše Karel Čumpelík.

„Druhý případ přístupu k handicapu je patrný zejména v knihách pro mladší děti. Zde je handicap zmíněn jaksi mimochodem a prostý všech možných negativních dopadů na osobnost. Handicap zde může být vnímán pouze jako jeden z rysů jedné z postav, jehož problematičnost ostatní téměř nevnímají a spokojeně žijí ve svém idylickém světě, nebo se stává prostředkem k vidění jiných světů, chápání jiných skutečností a především zdůraznění zásadních lidských hodnot. Celkově lze říci, že produkce literatury s touto tematikou je na vzestupu, což musíme chápat jako pozitivní trend, protože soudobá společnost není vždy o této problematice dokonale poučena,” dodává autor. Ve své práci rovněž nabízí i detailní popis konkrétní literární tvorby, viz následující řádky.

Pět minut před večeří: jak vidí svět nevidomý

Čtenářsky vděčné téma o tom, jak se z krátké chvilky před večeří dá vytvořit příběh podněcující přemýšlení o lidském bytí a o střetu reality a fantazie vykreslila Iva Procházková, autorka ceněná u nás i v zahraničí, v dětské knížce Pět minut před večeří. Tato útlá kniha je určena nejmenším čtenářům a je vhodná i pro nečtenáře, kterým ji mohou přečíst rodiče. Kraťounký příběh se odehrává v reálném čase, jak už název napovídá, pět minut před večeří, kdy tatínek s malou Babetkou v obývacím pokoji čekají, až maminka přichystá večeři. Tento čas využijí k tomu, že tatínek zvídavé Babetě vypráví příběh, čímž autorka nastiňuje minulost, kterou nechává prolínat s přítomností. Toto pojetí časovosti daný příběh zastřešuje. Příběh, který tatínek vypráví, však není pohádka (ačkoli je uvedena zřejmým pohádkovým motivem Byl jednou jeden mladý muž…), ale vypráví o tom, jak se s maminkou seznámil.

Postupem času v dětsky naivním vyprávění odkrýváme řadu hlubokých etických otázek. Čtenář se zpočátku dozvídá, že tatínek se seznámil s maminkou až v jejím těhotenství, v situaci, kdy dostala od skutečného otce Babety dopis, v němž píše, že se ze své cesty po Brazílii již nevrátí. Zde má dětský čtenář tedy možnost přívětivou formou seznámit se se společensky závažným tématem, jakým je opuštění rodiny při naplňování svých vlastních cílů, problematika svobodné matky, nevlastní rodiče a v neposlední řadě narození postiženého dítěte, o němž se dozvídáme z dalšího retrospektivního vyprávění. – „(…)Jenom jeden člověk neměl radost, a to byla paní doktorka v poradně. – Ručičky jsou v pořádku, bručela si pro sebe, – nožičky jakbysmet, hlavička je taky jak má být, ale ty oči… ty se mi nějak nelíbí! Nejdřív svítila Babetě do očí baterkou, potom jí tančila před očima s růžovým zajíčkem, a nakonec jí pověsila před obličej malou papírovou holubičku a foukala do ní. Holubička šťastně poletovala sem a tam a všichni se na ni dívali. Maminka se dívala a paní doktorka se dívala a sestřička z ní taky nemohla spustit oči, jen Babeta se nedívala. Babeta malou papírovou holubičku neviděla.“

Téměř v polovině knížky se tak dozvídáme pravý důvod, proč její téma spadá do literatury s handicapovaným hrdinou. Slepota malé Babety zde však nepůsobí jako indikátor charakteru ostatních postav, ani jako břímě, se kterým se musí hlavní postava psychicky vypořádat, ani zde nejsou vykresleny rozporuplné reakce okolí. Je třeba opět připomenout, že kniha je určena těm nejmenším dětem k prvnímu seznámení s faktem, že se během svého života budou setkávat s takto nebo i jinak handicapovanými jedinci. Vyznění slepoty zde má však charakter nikoli tragický, právě v závislosti na věku čtenáře, ale naopak poetický a přívětivý. Zejména proto, že se zde neobjevují výše zmíněné obtíže reálného života obecně spojeného se slepotou.

Iva Procházková zde malé čtenáře seznamuje se slepotou jako s vadou očí, která však neznamená, že postižený nic nevidí. Naopak ukazuje, že takový člověk vidí pouze jinak, než ostatní lidé, vidí po svém, „vidí“ pomocí ostatních zbystřených smyslů. Babeta zkrátka vidí, co chce. V tomto případě jsou hodně využívány symboly, stejně jako v ostatních dílech Ivy Procházkové. Ve srovnání různých způsobů vidění světa se dostáváme k hlavní myšlence celé knížky. Čtenář rozlišuje citlivý popis mezi skutečností a barevnou fantazií. „(…) – Bude bouřka, ženou se mraky, prohlásila třeba maminka. – To jsou ale obři! Ještě ani nedořekla a Babeta už je zahlédla. Tlusté, zlověstné obry, prohánějící se povětřím. Řvali na sebe, bušili do sebe pěstmi a dupali, až se všechno třáslo.“ Takové obrazy čiré fantazie jsou v knize vedle uměleckých prostředků personifikace, dynamiky obrazu, pohybu a expresivních výrazů podporovány také vizuálními vjemy díky poetickým ilustracím Václava Pokorného, tudíž v dítěti umocňují zážitek ze střetávání se skutečnosti a toho, co si jako skutečnost představuje člověk, který ji nevidí. „Modelování příběhu se stává povídáním o lidské identitě s hlubinnou vrstvou zápasu s netvory, s astrálním mýtem světla. Je to sdělování řečí toho, co člověk hluboce cítí, co zná, ale přesto chce být znovu vyslovováno a slyšeno.“

Pozitivním vyzněním je tedy slepota neznamenající tmu a prázdnotu, ale naopak barevný svět fantazie, který se pro člověka může stát tak přesvědčivým, že v situaci, kdy se mu vrátí zrak, se s realitou nedokáže ztotožnit. Takové případy tzv. mentální slepoty existují a autorka se tohoto tématu pouze dotýká v závěru knihy, kdy se Babetě vrací zrak. Jedná se však ale pouze o srovnání představ a skutečnosti v očích Babety, které nejsou doprovázeny zklamáním, rozčarováním, nepřijetím, ale spíše přijímány s dětským údivem. Dojemně popsaný happyend, kdy se Babetě po úspěšné operaci vrátí zrak, je logickým vyústěním knihy. Čtenář prožívá upřímnou radost a dojetí z těžko představitelné situace, kdy Babeta po prvním otevření očí vidí oči pana doktora, ale není si jistá, že to oči jsou. Maminka je pro ni mladá a krásná a především cizí žena, kterou poznává až po hlase a vůni jejích vlasů. – Mami, zašeptala Babeta překvapeně, – ty ses ale změnila! Změnila se nejen maminka, změnil se celý Babetin svět. Měl jiné barvy, jiné tvary, jinou velikost. Obři na nebi nebyli zdaleka tak tlustí a zlověstní jako dřív…

 

 

Všechny, kdo se chtějí o problematice postižení dozvědět více, zveme na další tematický večer z cyklu Fresh Eye. Ten s názvem Obraz a hendikep proběhne 21. února od 19 hodin v prostoru Petrohradská kolektiv.