Ve sborníku prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně z roku 2005 byla publikována stať Lucie Česálkové, tehdejší studentky Ústavu filmu a audiovizuální kultury. Česálková prostřednictvím studia scénáře k nerealizovanému fikčnímu filmu Vladimíra Úlehly zkoumala tehdejší diskurz vědecké kinematografie třicátých let a úlohu filmu ve vědě i vzdělávání.

S podtitulem „senzační film z vědeckého života“ sepsal brněnský profesor přírodovědecké fakulty, filmař a etnograf Vladimír Úlehla ve spolupráci se spisovatelkou Annou Marií Tilschovou scénář k filmu Amicia: zločin a věda. Ačkoli k realizaci filmu s napínavou zápletkou z vědeckého prostředí nikdy nedošlo, rozborem scénáře autorka předkládané stati odkrývá paralelní „příběh“ filmu – totiž diskurz vědecké kinematografie. Scénář dle Česálkové zůstává „nejen dokladem širokého tvůrčího záběru a ambicí Vladimíra Úlehly, ale zároveň nepřímým dokumentem toho, jakou úlohu zastával film ve vědeckém diskurzu třicátých let a jak s filmovou kamerou či shromážděným filmovým materiálem pracovali akademičtí badatelé v laboratořích při experimentování či při přednáškách prezentujících výsledky jejich pokusů.“ Autorka se zaměřuje na klíčová dějiště filmu, tedy přednáškové sály univerzity, vědecké laboratoře, projekční místnosti a temné komory, kde vztah vědců k materiálním objektům kinematografie filmovému pásu a kinematografickému přístroji nabývá podoby takřka posvátné, obřadné úcty.

Vladimír Úlehla pracoval s filmem intenzivně již od desátých let. Zkoumal možnosti, jakými může film pomoci vědci v podrobnějším studiu organismů, natočil řadu krátkých naučných snímků, kterou v roce 1928 završil filmem Pohyby rostlin. O prosazování vědecko-populárních témat v syžetech fikčních filmů lze u Úlehly dle autorky uvažovat díky nerealizovaným libretům filmů Lupiči radia, Angličané v Tatrách, Pekelný doma právě Amicia: zločin a věda, kde se Úlehla věnoval narativnímu rozvedení tématu vědecké kinematografie. V Úlehlových filmech měly být hlavními postavami vždy mladí nadějní přírodovědci. V případě Amicie se jedná o vědce Malgardha a Vajdu, kteří se zabývají výzkumem rostlinného snění – „natáčejí rostliny v laboratoři, vyvolávají snímky v temné komoře, promítají si opakovaně shromážděný pracovní materiál, který zásadním způsobem obohacuje jejich výzkumy, používají některé sekvence svých krátkých filmů při výkladech studentům na přednáškách.“ Filmovat sny rostlin ve fikčním světě Amicie neznamená zaznamenávat fakta, ale používat film jako nástroj tvůrčího bádání a doplněk laboratorních metod. Film představoval žánrový kompilát psychologického filmu, detektivky a melodramatu, přičemž jeho tematické těžiště zůstávalo na poli vědy, Úlehla chtěl dle Česálkové mimo jiné vystoupit mimo žánrová schémata domácí produkce.

Autorka v kontextu výchovy filmem, která je ve scénáři přítomná, zmiňuje Úlehlovu tendenci užití metody kontrolovaného afektu. „… Mínil oslovit divákovu netečnost jednak detailními fragmenty a frontálními pohyby, jak dokládá kromě uvedeného i poznámka utvářet v divácké zkušenosti s filmem to, co nazýval estetickým vkusem pro dynamický obraz, tedy mimo jiné formovat jakousi percepční gramotnost.“ V představě o filmování snů rostlin pro vědecké účely se propojuje exaktnost s mystifikací. Filmování rostlinných snů autorka chápe jako „metaforu Úlehlova poeticko-vědeckého přístupu k filmování, které má formou osvětové rétoriky tlumočit citlivost k vnímání estetických hodnot okolního světa.“ Podrobné zkoumání přírody Úlehla, dle autorky, chápal jako precizování poznání o zákonitostech přírodních dějů i vizuálně-plastickou impresi:

„Zážitek poeticko-vědeckého filmu měl lidskému oku přinášet běžně nedostupné záběry přírody, přitažlivou formou tlumočit specifika přírodních úkazů a v ideálním případě měl současně fungovat jako didaktika poetického vnímání, didaktika kontemplativního pozorování dynamických proměn přírodních jevů s možností přesahu do roviny absolutního filmu. Shrnuto slovy Úlehlovými: ‚Nevidím, proč by se z dnešního područí vědy neosvobodil (sběrný film) do oblasti absolutního filmu, překonávajícího čas a stavícího na čisté kráse měnícího se tvaru.“

Posledním filmem, na kterém začal profesor Úlehla pracovat se svým asistentem, posléze kolegou na brněnské univerzitě, Janem Calábkem, byl film Starý smrk vypravuje. Vzhledem k tomu, že Vladimír Úlehla před dokončením snímku zemřel (1947), je film považován za Calábkův první dochovaný film. Žákovi Vladimíra Úlehly je věnován nadcházející večer Fresh Eye s názvem Obraz versus biologie. Po odborném teoretickém úvodu Pavlíny Vogelové bude promítán právě film Starý smrk vypravuje (1947) a následně Pohyby rostlin(1955), které svým názvem navazují na Calábkovu první filmařskou zkušenost, kdy „točil klikou“ při snímání několika záběrů Úlehlova stejnojmenného filmu z dvacátých let. Filmy, úvod Pavlíny Vogelové a příspěvek věnovaný vědecké ilustraci z úst Magdaleny Chumchalové si nenechte ujít 16. 12. 2019 od 18:30 v malém sále kina Světozor. Pořádá Fresh Eye a Dokumentární pondělí– vstupenky jsou k zakoupení na webu Světozoru.