Mobilní hudební přehrávače převrátily naše chápání prostoru. Se sluchátky na uších se vrháme do otevřených prostranství a stáváme se režiséry vlastní verze videoklipizovaného přirozeného světa. O záměně soukromého a veřejného prostoru, dopadech mobilních přehrávačů na sociální chování posluchačů, konstrukci nových prostorů a dopadů na hudbu samotnou publikoval v roce 2010 Martin Flašar článek ve sborníku Musical Culture and Education in International Society.
U příležitosti premiérové projekce filmu Other Music, kterou v rámci cyklu Kulturní války připravila platforma Fresh Eye ve spolupráci s cyklem Dokumentární pondělí, přidáváme do knihovny text odborného asistenta Ústavu hudební vědy MUNI v Brně Martina Flašara, který byl publikován v roce 2010 ve sborníku Musical Culture and Education in International Society (Nitra: Univerzita Konštantína filozofa v Nitre, 2010. s. 82-92). Autor tvrdí, že v důsledku percepčních návyků přenesených z našich domovů, koncertních sálů nebo diskoték do otevřeného prostoru města nebo volné krajiny spolu s používáním přenosných přehrávačů došlo k záměně soukromého a veřejného prostoru.
Dle autora mobilní technologie převrací tradiční chápání hudby jako média komunikace v pravý opak – hudba se stává prostředkem izolace. V tomto směru odkazuje na text Gillese Lipovetskeho Éra prázdnoty: Úvahy o současném individualismu. (Praha: Prostor, 2003) a mobilní přehrávače hudby chápe jako výraz epochy individualismu projevující se v masovém měřítku. Lipovetsky individualizovanou recepci hudby mediovanou mobilními přehrávači vysvětluje jako důsledek neobyvatelnosti veřejného prostoru, který se stává nežádoucím prostředím, které je potřeba co nejrychleji překonat. Sluchátka v uších pak dle Flašara fungují jako výraz nezájmu o sociální komunikaci, kdy se posluchač stává „ostrovem“ v toku sociální komunikace. Média a technologie, které přinášejí hudbu až k posluchači tak konstruují individuální prostor recepce. Každé médium okolo sebe vytváří virtuální sféru svého vlastního receptivního prostoru, který je maximálně komprimován. Svou argumentaci autor podporuje proxemickými důvody. V případě, kdy není možné vytvořit si dostatečný prostor fyzicky, lze tento prostor konstruovat virtuálně prostřednictvím média mobilního přehrávače hudby: „Zatímco se naše tělo nachází v krajně nevýhodné prostorové situaci, náš mozek se koupe ve vlnách oblíbené hudby, která nejen evokuje příjemné okamžiky či místa, ale také přímo vnáší do aktuální situace virtuální prostor konstruovaný zvukem.”
V souvislosti s funkcemi mobilních přehrávačů autor zmiňuje pojmy rytmizace a videoklipizace přirozeného světa. Rytmizace vnáší časové členění (řád) do prožívaného času. Autor ji demonstruje na příkladu autorádia, které udává rytmus zdánlivě nekonečným dálnicím v USA nebo na příkladu hudební družiny doprovázející Ludvíka XIV. při cestách na venkov.
„V důsledku rytmizace přirozeného světa prostřednictvím mobilních přehrávačů se každý recipient stává režisérem svého vlastního videoklipu. Lze si dokonce představit jednání dovedené ad extremis ve formě cíleného pohybu recipienta (pohyb kamery) a zaměřování pozornosti (celek/polocelek/detail) či přenášení pohledu v souladu s rytmem a strukturními předěly hudby (střih), které jsou individuální aplikací postupů filmového režiséra na pohyb v přirozeném světě. Můžeme tak hovořit o videoklipizaci světa.“
Jaký má nakonec dopad používání mobilních přehrávačů MP3 na hudbu samotnou? Text Martina Flašara naleznete zde.
