Žiju si svůj discopříběh s Hitšarádou. Televizní vysílání Hitšarády v letech 1978 – 1986

by Lucie Říhová

Na následujících stránkách historického výzkumu autorka představuje podobu normalizační televizní zábavy pro mládež. Předmětem zájmu její práce je oblast hudebně – zábavných pořadů z produkce Televizního klubu mladých, uvádějících videoklipy. Konkrétně se zaměřila na Hitšarádu, jež byla hudební relací Československé televize, s moderátorskou dvojicí Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř. Jedná se o pořad, který uváděl v letech 1978 – 1986 původní české videoklipy, tedy krátkometrážní audiovizuální díla, jejichž zvukovou složkou je píseň. Šlo o videoklipy ve smyslu hrané scény se zápletkou, s tanečními výstupy a záznamem na playback artikulujícího zpěváka a hrajících muzikantů.

“V Československém prostředí se idea videoklipu objevila již v padesátých letech, kdy se natáčely několikaminutové televizní inscenace, založené na dramatickém ztvárnění písně s užitím jednoduchých dekorací. Je zajímavé se podívat na vývoj a stylovou proměnu, kterou československý videoklip prošel od těchto prvních výkřiků z padesátých let, kterým říkáme filmové písničky. Kdybychom pátrali po tom, co se představovalo pod slovem zábava v normalizační televizi, snadno bychom došli k závěru, že v osmdesátých letech tvořily sekci zábavných pořadů v televizi ve značné míře estrády, v rámci kterých vystupovali populární a především schválení umělci, kteří svým uměleckým projevem a názory výrazně nevybočovali,” uvádí Lucie Říhová. V normalizační éře tak termín populární kultura získal trochu jiný význam a do značné míry determinoval hudební a umělecký vkus několika generací, jelikož se režim snažil odstřihnout od západního uměleckého vlivu a uzavřel se do zdánlivě nepropustné bubliny, dodává autorka.

Jak název diplomové práce napovídá, hlavní pozornost věnuje pořadu Hitšaráda. Ten se vysílal s měsíční frekvencí, za dobu jeho existence se odvysílalo 100 dílů. Před rokem 1984 stopáž kolísala mezi 23 – 32 minutami, během kterých se odvysílalo 5 až 6 videoklipů, jež byly prokládány satirickými výstupy a komediálními scénkami, které byly sjednoceny jedním tématem pro každý díl. V roce 1984 byl již pořad převeden na klasický televizní formát, tedy s délkou 60 minut, díky tomu se pořad rozšířil o další rubriky a retrospektivní okénka či výstupy zpěváků ve studiu v inscenovaném klipu před kamerou. Jednalo se o soutěžní pořad s hitparádou, do které se hlasovalo prostřednictvím korespondenčních lístků, vítězný interpret postupoval do dalšího kola. Každé písni předcházela scénka, jejíž pointa uvedla videoklip. V případě Hitšarády byl ideologický apel ponížen kritickými scénkami a výstupy moderátorů s pečlivě připravenými komentáři s řadou jinotajů, například parodie na politické diskuzní pořady v hraných scénkách z rubriky Na nic se neptám či zesměšňování východoněmecké estrádní show Ein Kessel Buntes. Celková koncepce tohoto pořadu byla výjimečná, analyzuje autorka, protože se pohybovala až za hranicí dobově žádané satiry a účelové kritiky a balancovala na hraně podvratnosti a parodování týdenní schematičnosti vysílání, televizních inscenací, revuálních pořadů a době poplatných filmů.

“Výstupy pod názvem Školení diváka v odhalování televizních klišé a slovní hrátky se zavedenými formulacemi mohly působit pro cenzory přinejmenším podezřele. Dá se říci, že černý humor v pořadu vyznívá dokonce jako inscenované pirátské vysílání, které známe až z doby komerční televize z přelomu tisíciletí. Hitšaráda stála se svojí koncepcí mimo ostatní televizní produkci zábavných pořadů a byla jakousi alternativou. Pořad procházel schvalovacími projekcemi s občasnými obtížemi, příkladem je několik epizod z roku 1981, kdy pořadem provázely loutky kvůli předchozí neshodě s vedením televize, týkající se obsahu a komentáře. Díky důvtipu dramaturga byly loutky moderátory alespoň nadabovány, jakmile nevraživost z vedení pominula, vrátili se k běžné praxi,” čteme v práci.

Scénáře se nicméně předkládaly ke schválení a vracely se seškrtané k přepracování. Dle vyprávění Jaroslava Uhlíře schvalovací komise moderátory neměla příliš v oblibě, jelikož scénáře, které byly schváleny, mnohdy modifikovali třeba pouhou intonací v hlase, kdy důrazem na jistá slova měnili vyznění vět, svoji úlohu v tom sehrál i osobitý herecký styl moderátorů. Skutečnost, že schvalovací orgány do přípravy pořadu zasahovaly, potvrzuje vyprávění Karla Šípa o písničce od Katapultu: „Katapult tenkrát v hitparádách všechno válcoval, tak jsme je posadili na skutečnej parní válec. K tomu jsem si říkal, že Katapult tu zahrádku naší pop music pěkně válcuje. Myslel jsem, že tam bude květinovej záhonek, kde bude jméno Gott nebo Vondráčková a ten válec to bude brutálně válcovat. Jenomže režisér to udělal tak, že to vypadalo jako jejich hrobečky a že Katapult válcuje jejich hroby. Tak si mě začali předvolávat na různý koberečky. Byl z toho velkej průšvih.“

Hitšaráda byla ovšem i přes řečené skutečnosti na přelomu 70. a 80. let novým impulsem a osvěžujícím stylovým pořadem pro mládež, který uváděl originální videoklipy bez normalizačního patosu. Je to případ pořadu, který si udržel vysokou úroveň, vyrovnal se s dobou a dokonce přinesl jistou míru podvratnosti i v tuhém režimu, aniž by ztratil na zábavnosti. V jistých případech dokázal přivést na obrazovku i hudební skupiny, které nebyly konformní. Zkrátka nešlo o televizní pořad, který by hrát pouze „normalizační disco.” uvádí Lucie Říhová. Podrobnosti a analýzu jednotlivých pořadů uvádí ve své bakalářské práci, kterou si v kompletní podobě můžete přečíst zde >>>

Pokud se ale o popkulturu a fenomény fanouškovství zajímáte více, doražte na další z přednáškových večerů Fresh Eye. Ten se výjimečně koná v Olomouci. Podrobnosti najdete ve facebookové události >>>