Velkoměsta v 19. a 20. století jako křižovatky změn

by Michal Janata

Všechna lidská sídla od nejstarších měst až po megalopole dneška v sobě uchovávají rozpor. Na jedné straně čerpají z tradic dosavadních způsobů utváření sídel, na druhé straně v souladu s technologickým, právním, politickým a sociálním vývojem se pokoušejí města i menší sídelní útvary nově se konfigurovat. Na jedné straně tedy města žijí kulturní pamětí, na druhé straně vytyčují své nové sídelní vize. Tato dvojznačnost však není jediná. Na jedné straně má totiž člověk potřebu citově osvojeného, domovsky zakotveného místa, a tedy stability, na druhé straně chce toto místo přetvářet, vylepšovat, měnit, a tudíž vnáší do svého sídelního chování prvek nestability. Historický proces je tedy nikdy nekončícím výsledkem tohoto napětí.

Cílem diplomové práce Michala Janaty je formulace otázky, zda lze z konkrétních historických souvislostí čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, v odůvodněných a častých případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst, vysledovat rozdílné strategie sídelní dynamiky. Tato práce se tedy rigidně nedrží pouze vybraných velkoměst – Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, ale do srovnávání vstupují i další města vždy, kdy je to vzhledem k logice výkladu nutné.

Ze srovnání čtyř řečených evropských velkoměst by měly podle autora vyplynout odlišnosti politického řádu a ústavního rámce, z nichž se tato města utvářela. Modernizaci Paříže a Vídně 19. století například je možno nahlížet jako součást i protiváhu konstitučního procesu (protiváhu proto, že urbanizaci obou měst můžeme chápat jako nástroj centralizační politiky).

Michal Janata si však nevšímá jen odlišností, ale také sjednocujících linek. Je jí například shoda většiny urbánních historiků v tom, že urbanizace společnosti tvoří jeden ze základních rysů společnosti 19. století. Stejně nerozborná shoda panuje i v otázce časového prvenství: První moderní urbanizační vlna se vynořila v Británii v první polovině 19. století a k jejím obecným znakům patřily: 1) úzký vztah industrializace a demografického vzestupu; 2) vzrůst městského areálu (prostorové rozšiřování i rostoucí intenzita zástavby) a s tím související rušení městských fortifikací, které v tomto období zcela ztratily vojenský význam 3) zvýšení hygienického standardu na jedné straně, ale snížení stavební kvality na straně druhé.

Nepanuje zcela shoda v numerických hodnotách pro vzrůst evropské populace v 19. století, ale celkově je třeba zdůraznit úzkou korelaci mezi velikostí měst a demografickým vzestupem. James Johnson uvádí obecná čísla v Urban Geography: “Městská populace Anglie a Walesu se mezi lety 1871 a 1911 zdvojnásobila a vzrostla ze 14 milionů na 28 milionů. Během téže doby se počet městských obyvatel ve Francii zvýšil z 11 milionů na 17, 5 milionů ,,Viditelnou a průkaznou změnou však byla urbanistická přeměna měst ve smyslu změny prostorové organizace. Paříž prefekta barona Haussmanna, pověřeného její modernizací, hrála při industriální urbanizaci roli paradigmatu, ačkoli původní inspirace byla londýnská. Anthony Sutcliffe uvádí v páté kapitole s názvem France. The Reluctant Planner knihy Towards the Planned City, že ještě v 18. století většina francouzských měst rostla pomaleji než jejich anglické protějšky a že navíc větší francouzská města utrpěla velké populační ztráty v důsledku událostí 90. let 18. století. “Na začátku 19. století žila ve francouzských městech pouhá jedna pětina populace v poměru k téměř jedné třetině v Anglii. ( … ) Londýn měl v roce 1801 dvojnásobek obyvatel oproti Paříži v témže roce, avšak města jako Lyon, Marseilles a Bordeaux měla okolo 100 000 obyvatel, což bylo stále víc, než kolik obyvatel mělo jakékoli provinční mesto v Anglii.”

Politickým zadavatelem přeměny francouzské metropole v moderní velkoměsto byl Ludvík Napoleon, jenž již při jmenování zmíněného Georga Haussmanna prefektem v roce 1853 mu předal svůj vlastní plán na přestavbu Paříže. Modernizaci Paříže předcházela řada dekretů, jež se staly příkladem pro podobné stavebně právní normy v dalších evropských zemích. Součástí přestavby bylo zeefektivnění pařížského správního aparátu. Tento efekt, jak lze doložit na příkladu Berlína, nebylo možno zaznamenat u řady dalších měst.

Zatímco posílení centrální role 22 administrativního aparátu bylo prostředkem k urychlení samotné přestavby, těžištěm prostorového plánu bylo propojení vnitroměstské dopravy s nádražím. Vedlejším účinkem, ale současně i záměrem, byla hygienizace středu Paříže, neboť prorážení nových bulváru padly za oběť tisíce zdravotně nevyhovujících domů. Finance nebyly určeny jen k výstavbě nových komunikací a budov, ale i k demolici starých objektů a vykupování pozemků, ulehčenému ovšem vyvlastňovacími zákony. Jak uvádí Jiří Pešek, v letech 1851-1869 (do Haussmannova vynuceného odchodu z funkce v lednu 1870) tak město Paříž vložilo do své “haussmannizace” 2,5 miliardy franků, tedy nominálně čtyřiačtyřícetinásobek komunálního rozpočtu z roku 1851.

Často zmiňovaný vojenskopolitický motiv, tedy schopnost potlačit případnou revoluční činnost, byl spojen s vytlačováním společensky a příjmově nižších tříd ze středu města. Zároveň se však rozrostly okrajové pařížské čtvrti, kam plynul příliv obyvatel ze dvou zdrojů, jednak z vnitřních částí Paříže, jednak z venkova. Protože však akční rádius haussmannizace nebyl tak široký, vytvořila se infrastrukturní nerovnováha, neboť veškeré investice do infrastruktury souvisely s ražením nových bulvárů zejména ve středu Paříže, kdežto okrajové čtvrtě zůstaly bez kanalizace i vodovodu. Tím se ovšem vytvářela na okrajích Paříže potenciálně výbušná situace, jež znepokojovala Napoleona III. Po Haussmannově odchodu se do popředí dostaly otázky dopravní a hygienické. Od roku 1871 se vážně uvažovalo o metru jako účinném prostředku proti dopravní přehlcenosti Paříže. Jeho první úseky byly uvedeny do provozu až v roce 1900.

Haussmannova koncepce vyrůstala z tradic francouzského absolutismu a svůj charakter také vtiskla prostorové organizaci Paříže. Velký kontrast mezi luxusním centrem a nuznými předměstími sice nebyl typický jen pro Paříž, ale toto “hlavní město 19. století” (Walter Benjamin) vytvořilo typický kontrast reprezentativního středu a nereprezentativní periférie. Tato symbolicko reprezentativní dostřednost je charakteristickým rysem urbanistické strategie Paříže 19. století.

Další evropské metropole, jež se snažily o podobný kontrast, tohoto cíle nedosáhly. Strach Napoleona III. z reprízy revolučních událostí učinil z Paříže té doby silně kontrastní a značně nevyvážený urbanistický útvar s velkoměstským pulzem v centru a maloměstskou zaostalostí na okrajích. Teprve s koncem haussmannovské éry se začíná Paříž scelovat po hygienické a dopravně infrastrukturní stránce.

Přestavbu Vídně rovněž inspirovaly revoluční události 1848. Na rozdíl od Paříže však byla přestavba rakouské metropole nesena snahou o autonomii, o vyčlenění ze správního systému Rakouska. Toto úsilí zmařily obavy německých liberálů, kteří v tomto kroku spatřovali ohrožení etnické (německé) identity Vídně. Nové obecné zákonodárství po roce 1848 umožnilo včlenit do vídeňského městského organismu 34 předměstských obcí ležících mezi barokní fortifikací a “Linienwall”. Provisorische Gemeindeordmll1g z 9. března 1850 proměnila těchto 34 obcí v šest nových vídeňských okresů. Podobně jako v případě haussmannizace ani do koncepce Ringstrasse, budování okružní třídy kolem Vnitřního města, nemohli mluvit zastupitelé sjednocovaných obcí. Navíc Stadterweiterungskomission musela pod nátlakem vlády a panovníka podstatně změnit původní plány CH. F. L Forstera a dvojice Eduarda van der Nlilla a Augusta Siccardsburga. Reminiscence na revoluci 1848 způsobily, že podobně jako při haussmannizaci hrály důležitou roli vojenské důvody i při budování Ringstrasse, proto zde stálo několik kasáren s klíčovými jednotkami, jež bylo v případě vzpour možno pohotovostně nasadit. Konjunkturu budování Ringstrasse přerušila až celoevropská hospodářská krize 1873, ale proces rozšiřování a sjednocování Vídně probíhal až do devadesátých let. V osmdesátých a devadesátých letech se posílil reprezentační charakter Ringstrasse.

Na druhou stranu zde místo původně plánované rezidenčně reprezentační Donaustadt po ekonomicky nešťastném roce 1873 vznikla průmyslová a dělnická čtvrt’ Brigittenau. Rozšiřování, administrativní i prostorové, bylo provázeno demografickým vzestupem, jehož meziroční růst činil průměrně 3,8 procenta. Podobně jako Paříž i Vídeň vyrostla v evropské velkoměsto jako nástroj panovnického absolutismu. Byť zde nehrály úlohu celoměstské urbanistické aspekty, nevznikla zde taková disproporce mezi Innenstadt a okrajovými čtvrtěmi, jaká se vytvořila mezi jádrem Paříže a jejími okrajovými čtvrtěmi.

Urbanistická strategie Berlína stála ve znamení prudkého rozvoje mladého státu. Anthony Sutcliffe si klade otázku, proč dosáhla tato země v tak krátkém čase vedoucí pozice v urbanismu. Sutcliffe cituje Patricka Abercrombieho, podle jehož výroku z roku 1913 dosáhlo Německo v oblasti moderního urbanismu nejvyšších výsledků: ,.Industrializace a urbanizace, která ji doprovázela, mohou poskytnout jen část odpovědi na tuto otázku. Zajisté zde byla urbanizace v mnoha ohledech daleko lychlejším a revolučnějším procesem než v Británii, Francii a dokonce i ve Spojených státech. Zrodila masivní růst měst, obzvláště velkoměst. Nezačala však dříve než v polovině 19. století a je nepravděpodobné, že by se vynořil v následujících padesáti letech tak rozvinutý urbanismus, pokud by městská správa nezdědila předprůmyslový rámec intervencí, jež mohly být vypracovány tak, aby vyhověly novým potřebám.,,22 Předním městem Německa se stal Berlín, který vyšší podlažností zástavby předčil všechna ostatní německá města. Od roku 1840 se podle Sutcliffa staly typickými pro Berlín vysoké Familienhiiuser (bloky nájemních domů pro nižší příjmové vrstvy) a Mietkasernen (nájemní domy pro nejchudší). Středním vrstvám byly určeny Miethiiuser. V městském půdorysu kolem roku 1850 byla patrná tři různotvará náměstí: na západě Quarré (Pariser Platz) a Oktogon (Leipziger Platz) a na jihu Rondell (Belle Aliance Platz).

Městu dominoval kříž severojižní osy Friedrichstrase a východozápadní Unter den Linden. V první polovině 19. století se staly významnými rozvojovými zónami Kopernicker Feld a Stralauer Viertel. Byly to největší dostupné oblasti vhodné pro plánování nových ulic. Na rozdíl od Paříže nehrály v Berlíně velkou úlohu vyvlastňovací zákony. Zejména v 70. letech 19. století se městské správy začaly spojovat s Baugesellschaften a vyvlastňovací zákon – Enteignungsgesetz – z roku 1874 nehrál nijak zásadní roli. Autorem plánu přestavby Berlína byl James Hobrecht, jehož Bebauungsplan byl poprvé publikován v roce 1862 a byl natolik prozíravý, jak uvádí Sutcliffe, že platil až do roku 1919. Předností Hobrechtova plánu byla kontinuita mezi rozvojem z první poloviny 19. století, zejména v oblasti Köpernicker Feld , a novým předměstským prstencem zástavby. Z faksimile plánu, uloženého v Landesarchiv Bertin, je patrná převaha rozsáhlé blokové zástavby a širokých ulic. Převahu uzavřených bloků vyrovnávají otevřená náměstí jednotlivých městských okrsků. Pro zajištění dostatečné zeleně bylo důležité i včlenění stávajících královských parků a příměstských přírodních enkláv. Po aktivizaci Hobrechtova plánu prošel Berlín v letech 1861 až 1876 intenzivním stavebním ruchem.

Na rozdíl od Paříže a Vídně byla zástavba Berlína vysoce koncentrovaná, respektive nevznikla disproporce mezi centrem a okraji jako v případě Paříže. Některé čtvrti si zachovaly původní charakter, jako tomu bylo zejména v severovýchodní části Berlína, v K6nigstadtu. Ke konci 19. století se zvýšila hustota blokové zástavby, jejíž kritikou se zabýval zejména Delltscher Vereinfiir offentliche Gesllndheitspflege. Referenční berlínskou čtvrtí se stala Villenkolonie Grunewald, kterou němečtí reformátoři kritizující přílišnou hustotu Mietkasernen uváděli jako příklad zdravé urbanizace. Až do konce století však byla předměstí domovem těch nejbohatších vrstev.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vznik a společenská akceptace předměstí jsou úzce spjaty s celkovou modernizací měst. Společenské přehodnocení okrajů měst jako rezidenčně hodnotných je důležitým zlomem, neboť v předmoderním městě na okraji bydlí ty nižší společenské vrstvy. Sutcliffe popisuje tento suburbanizační přelom následovně: “V předindustriálním městě instituce produkující bohatství, mezi nimiž byly nejprominentnější obchod a správa, měly sklon se soustřeďovat v centrech a spojovat se s domy těch nejbohatších a nejmocnějších. Chudí bydleli na periférii. Takové uspořádání bylo spojeno se statickou populací a malou expanzí na okraje měst. ( … ) Industrializace transformovala tuto strukturu a přinejmenším od poloviny 19. století se usazoval průmysl v centru měst. Doprovodné jevy jako znečištění ovzduší a hluk stejně jako přítomnost hrubých a chudých pracujících vyhnaly nejvyšší i střední třídy z center měst. Zatímco manuálně pracující se v rostoucí míře usídlovali poblíž center, blízko výkonu své práce, vlastníci a vedoucí a profesně vyšší třídy naopak začali mít v oblibě předměstí.

Jak míjel čas, změny v organizaci i výrobě, zlepšení v oblasti dopravy a vytváření předměstského prostředí vedly stále větší část celkové populace k participaci na tomto hnutí přesídlování ven z města. Toto rozšiřování areálu měst mělo za následek to, že nejbohatší členové společnosti se stěhovali na levnější pozemky a těšili se z maximalizace zisků z těchto pozemků stejně jako z toho, že jejich domácnosti měli užitek z nového prostředí.” Pruské hlavní město se zdvojnásobením počtu obyvatel v letech 1816 až 1847 (ze 197 000 na 409 000) stalo čtvrtým největším evropským městem za Londýnem, Paříží a Petrohradem. Jak uvádí Cyril Buffet, “tento rozmach není následkem vzrůstu počtu narozených a úbytku úmrtí – dětská úmrtnost je zde stále velmi vysoká, ale následkem velmi pozitivní migrační bilance. Ze dvou set tisíc obyvatel, kteří za první polovinu století v Berlíně přibyli, jen čtvrtinu tvoří rodilí Berlíňanél To je přímý důsledek zrušení nevolnictví, které zvýšilo možnost pohybu venkovanů. Ti přicházejí do hlavního města hlavně z pruských provincií, především z Braniborska.

Naopak britská urbanizace probíhala v předstihu vzhledem k ostatní Evropě. Sutcliffe uvádí, že v nejbohatších a nejlidnatějších oblastech Spojeného království, tedy v Anglii a Walesu, vzrostl podíl městského obyvatelstva z 20-25 procent v raném 18. století na zhruba 33 procent v době prvního britského sčítání obyvatel v roce 1801. K roku 1851 to bylo již 54 procent. Výraznou známkou britské industriální urbanizace byla okolnost, že municipalita v rané fázi industrializace měla malý vliv na vývoj ve svých “vlastních” městech. To vedlo k tomu, že některé měšťanské vrstvy vyvíjely petiční tlak na parlament k vydání takových zákonů, jež by umožnily vznik institucí kompetentních k řízení těchto průmyslových transformací. Parlament odpověděl přiměřeně situaci. Do poloviny 19. století byly v britských městech vytvořeny místní rady, v jejichž kompetenci bylo například osvětlení, chodníky nebo kanalizace. Po vydání Pub!ic Health Act v roce 1848 přešla starost o sanitární a jinou infrastrukturu do rukou městských samospráv, což se projevilo ve stavebním vzmachu na tomto poli.

V samotném Londýně však zůstalo soukromé vlastnictví vodovodu a kanalizace až do roku 1904, jak uvádí ve své knize The Government and Misgovernment of London William Alexander Robson. Tato silně polemická, avšak stále vlivná studie z roku 1939 kritizuje slabost londýnské samosprávy v 19. století. Ani druhé vydání z roku 1948 dovedené do roku 1945 nepřináší v tomto ohledu žádnou revizi. Podle Robsona londýnská samospráva neměla dostatečné pravomoci k tornu, aby mohla být britská metropole plánována dostatečně efektivně. Přes tuto zásadní odlišnost – rozhodování o vývoji města nespočívalo ani na bedrech panovníka či vlády, ani nebylo dostatečně v kompetenci místní samosprávy – nezaostával vývoj Londýna za rozšiřováním a scelováním velkoměst na kontinentě.

Reálné příjmy byly obecně v Británii vyšší než v kontinentální Evropě. Původně venkovská půda přecházela do vlastnictví individuálních stavebníků daleko svobodněji než na kontinentě také kvůli zbytkům některých feudálních institucí a racionalizovanému zemědělství, jež předcházelo a zároveň doprovázelo industrializaci. Nájemní systém pomáhal oživit spekulativní boom a navíc většina britských měst neměla opevnění, která by bránila územní expanzi. Dostatek kapitálu a liberální podnikatelské prostředí přispěly k rozvoji rezidenčního stavění, které bylo intenzivnější než v Paříži, Vídni či Berlíně nebo vůbec v evropských metropolích. Výsledkem byl vyšší standard bydlení v Londýně i v ostatních britských městech než na evropském kontinentě.

Na druhou stranu nesmíme ovšem zapomínat na existenci brlohů a chudiny žijící ve stísněných podmínkách. Podíl individuálního bydlení byl však přesto vyšší než například ve Francii či Německu. Hustota osídlení byla mnohem nižší, s výjimkou Skotska. Rodinné domy byly normou i pro dělníky a ve vzrůstající míře se prosazovaly ve středních a vyšších vrstvách řadové domy. Tento vysoký podíl individuálního bydlení měl v Británii tradici, jak to dokládá i Lud’a Klusáková v knize Evropská města na prahu kapitalismu: “Dalším charakteristickým rysem i velkých anglických měst byl relativně nízký ukazatel počtu obyvatel najeden obydlený dům. Ve druhé polovině 18. století činilo to v Birminghamu, Manchesteru, Leedsu a Liverpoolu v průměru 5,83 obyvatel na dům. Roku 1801 žilo v 18 městech, manufakturních a provinčních centrech vesměs nad 10 000 obyvatel v průměru 6,10 a roku 1821 – 6,00 na jeden dům. Přitom v deseti manufakturních centrech to bylo 5, 97 obyvatel na dům (jejich průměr zvedal Newcastle a Sunderland) a v provinčních centrech, jichž bylo sedm, byl průměr 5,83 obyvatel na dům.”

Nutno dodat, že přes tyto výhody vysokého podílu individuálního bydlení poskytovaly podmínky pracujících “diametrálně odlišný výsledek v porovnání s podmínkami života buržoazie a majetných vrstev: ,Sociální diferenciace v oblasti bydlení byla jen jedním, byť velmi důležitým, faktorem pauperizace na jedné straně a majetkové augmentace na druhé. Díky koncentrovanému vlastnictví půdy však byli developeři schopni poskytnout v Londýně i řadě dalších měst dostatek prostoru pro nové budovy. Londýnské rezidence pro střední a horní vrstvy byly navrženy tak, že jejich standard dlouho nepřekonala zástavba v Paříži či Berlíně. Protože vysoký standard bydlení byl dostupný více společenským vrstvám než v ostatní Evropě, nebyla pro Londýn ani jiná britská města naléhavým požadavkem samosprávná či vládní intervence do utváření britských měst tohoto období. Tato ambice se vynořila v Londýně až v posledních třech desetiletích 19. století

V závěru diplomové práce se autor zabývá rovněž vývojem ve století dvacátém: “Platilo-li pro 19. století, že rozvoj velkých měst měl euroatlantický rozsah, pak zejména ve druhé polovině 20. století se industrializace a urbanizace rozšířily i do tzv. třetího světa. Zejména asijský kontinent přebral od Spojených států a Evropy urbanizační dynamiku. Singapur či nové město Brasília jsou příklady měst, jež se již vymykají měřítku chodce a jsou zcela podřízeny kritériím automobilismu. V nové metropoli Brazilie, jejímž urbanismem byl v roce 1957 pověřen Lucio Costa, byl zcela oddělen automobilový sektor od pěšího. Novým pojmem je megalopole, termín, který do urbanismu zavedl francouzský geograf Jean Gottmann pro aglomeraci na severovýchodě Spojených států v koridoru mezi Bostonem a Washingtonem (BosWash),” uvádí Michal Janata a dodává, že stále však zůstávají v platnosti faktory růstu urbanizace: a) dopravní směrodatnost (letecká, automobilová, železniční či říční dostupnost), b) geograficko klimatické podmínky (přirozená přístavní poloha, soustředění vodních cest, splavnost).

Oproti 19. století, kdy motorem urbanizace byla politická moc, jako tomu bylo např. v Paříži, je urbanizační dynamika nesena převážně ekonomickými stimuly, to je příklad zejména jihoasijských megalopolí. Nicméně v rámci dekolonizačního procesu se některá města přetvářejí ve velkoměsta ze symbolicko politických důvodů, jako tomu bylo v případě nových hlavních měst Islámábádu, nové metropole Pákistánu, či přesunu centra Brazílie z Rio de Janeira do Brasilie. Nicméně historie měst učí, že urbanizační dynamika, jejímž motorem je pouze hospodářská konjunktura, která je vždycky podrobena výkyvům, je na strmém sestupu, nemá-li jiném zvláště politicko kulturní motivy.

Oproti 19. století se změnil poměr města k venkovu. Zatímco ještě v 19. století tvořil venkov agrární zázemí měst, dnes je trh s potravinami nakolik internacionalizován, že venkov téměř přestal hrát roli výživového zázemí měst.

Zajímají-li vás další souvislosti současné urbanizace, přijďte 17. ledna do vršovických prostor tvůrčího kolektivu Petrohradská na tematický večer s názvem Obraz versus antropocén. Začínáme jako vždy v 19 hodin.