Válečná pornografie

by Filip Láb

Pokud chceme hovořit o válečné pornografii, nebude od věci si na úvod ujasnit, co vlastně máme na mysli. Co je pornografie, o tom zřejmě není příliš sporu, i letmý pohled do wikipedie poskytne uspokojivou odpověď že „jde o neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud.“ Co má být ale válečná pornografie? Porno za války / ve válce? Označení válečné pornografie se obvykle používá pro několik oblastí, jak je definuje např. Matteo Pasquinelli ve své knize Animal Spirit. Původně válečná pornografie označovala fascinaci zbraněmi, vojenstvím, armádami, uniformami, vysokým leskem škorní, přehlídky vojenské techniky, atd. Posléze se tohoto označení začalo užívat též pro derealizované záběry z hlavic raket nalétávajících na cíle, z kamer tanků, atd. Prostě typ záběrů, ve kterých válka připomíná spíš počítačovou hru, ostatně od války v Perském zálivu se o válkách západních mocností hovoří též jako o Nintendo Wars, dle populární herní konzole. Třetí oblastí, kde se můžeme setkat s označením válečná pornografie je popkultura. Zobrazení válečných konfliktů jako spektáklu, zábavy, je doménou především mainstreamové komerční kultury, exemplárními případy jsou pak třeba film Black Hawk Down či populární počítačová hra Call of Duty. Dalším produktem, který bývá označován jako válečné porno je podivná thrashová oblast skutečné pornografie, tj. sex v uniformách, se zbraněmi, předstírající válečné reálie i vzorce chování (násilí, znásilnění, atd). Poslední oblastí, která bývá označována jako válečné porno, a které se budeme dále věnovat, jsou fotografie „trofejí“, tj. velice explicitní obrázky zabitých nepřátel, mrtvol, kusů těl, atd.

Autorství označení válečná pornografie můžeme přičíst patrně Jeanu Baudrillardovi, který 19. května 2004 publikoval článek s názvem Pornographie de la Guerre v deníku Liberation. V tomto textu srovnával dvě na první pohled nesrovnatelné události, které oboje spojuje soubor rysů, které můžeme shrnout pod souslovím moc obrazu. Fotografie z 11. září 2001, šokující snímky lidí skákajících z oken hořících mrakodrapů zde porovnává se snímky mučení z věznice Abu Ghraib. Tyto obrazy považuje za jakousi „krystalizaci špatného svědomí celého světa“, kde na straně jedné se z války stává morbidní podívaná ve stylu reality show, na straně druhé pak obrazy z irácké věznice označuje za projev síly, která si neví rady sama se sebou.

Pokud budeme hovořit o válečné pornografii, nepůjde jen o drastické záběry překračující veškeré meze dobrého vychování či úcty k druhému. Jde o nový typ ikonografie, nové formy vyprávění. Drastická podívaná diváky přitahovala odjakživa, stačí vzpomenout např. veřejné popravy, z doby novější fenomény např. snuff filmů, atp. V současnosti jde ale o něco poněkud odlišného, jakoby tyto jevy vylézaly ze zvrhlého undergroundu na povrch a stávaly se mainstreamem. Celkem přesně to definoval Ronald Rumsfeld v již zmíněné knize Animal Spirit, který tuto novou ikonografii představuje jako součást komplexní vojenské strategie – tak, jako se ustupuje např. od dodržování Ženevských konvencí (např. Guantanamo, pojem „ilegálních bojovníků“, atd.), tak stejně důležité je snížit práh tolerance zobrazovaného tak, aby se veřejnost s páchanými hrůzami lépe sžila. Tváří v tvář podobným tvrzením pak např. fotografie dokumentující dění z Abu Ghraib přestávají vypadat jako náhodný úlet několika pomatených vojáků a stávají se spíš součástí celkem promyšlené komplexní strategie (známé pod názvem Shock and Awe /šok a bázeň, která je součástí tzv. Psyops – psychological operations, souboru prvků majících za cíl podlomit přesvědčení a odpor protivníka pomocí vojenské převahy, teroru, výslechů, mučení, razií, ponižování všeho typu, atd. více k tématu viz. kniha Naomi Klein – Šoková terapie).

Současné chápání pojmu válečná pornografie jakožto předvádění a vystavování kusů masa, které dříve byly lidskými bytostmi začalo v roce 2005 na pornografickém serveru NowThatsFuckedUp.com. Tento server amatérské pornografie původně sloužil k výměně obrázků erotického charakteru mezi uživateli. Když se na serveru začaly ve velkém objevovat i nahé fotografie příslušnic/ků americké armády, byl Pentagonem vojákům znemožněn přístup na server (resp. nebylo možné za tyto služby platit). Provozovatel serveru tedy udělal zvláštní nabídku – každý, kdo bude schopen prokázat, že je vojákem na misi, bude mít služby zdarma. Vojáci tedy začali posílat fotografie lokací, na kterých se nacházeli. Postupem času začali posílat záběry mrtvol, jejichž míra explicitnosti se stále stupňovala. V současnosti je tento server mimo provoz, nicméně, jak lze vidět na přiložených obrázcích, není problém se k původním obsahům progooglovat. Fenomén válečné pornografie je jen malým příkladem ilustrujícím transformační procesy, kterými obrazy a fotografie v současné společnosti procházejí. Hlubší vhled do této válečně-obrazové problematiky pak zprostředkovává celá řada vynikajících knih a studií, jako je např. „O bolesti těch druhých“ od Susan Sontagové, „Válečný reportér“ od Patricka Chauvela, „Šoková doktrína“ od Naomi Klein, „Animal Spirit“ od Mattea Pasquinelliho, „About to Die“ od Barbie Zelizer a mnoho dalších.