Tabuizace smrti v současné společnosti

by Marie Janíková

Smrt je v současné společnosti popírána a vytlačována na okraj našeho zájmu. V tradičních společnostech používali naši předkové řadu nástrojů, které jim pomáhaly pečovat o umírajícího a lépe se vyrovnat se smrtelností vlastní nebo blízkého člověka, uvádí ve své diplomové práci absolventka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Marie Janíková. Současný člověk se odklonil od většiny z nich a díky tomu se v této problematice ztrácí, je nezkušený a neinformovaný. Následně prožívá také mnohem větší úzkost z představy vlastní konečnosti.

Autorka pracuje jako fyzioterapeutka na rehabilitační ambulanci, rehabilitačním lůžkovém oddělení a na oddělení následné péče, což jí podle vlastních slov poskytuje množství podnětů a postřehů k analýze vnímání smrti a umírání v soudobé společnosti. Smrt tvoří nevyhnutelnou součást lidských dějin, její význam ovšem došel značných proměn.

“Z archeologických nálezů lze vytušit nejstarší zmínky o duchovním životě a projevům úcty k mrtvým. Smrt nebyla žádnou zvláštností, umíralo se časně, z nejrůznějších důvodů (při lovu, boji, napadením zvířete či následkem nemoci). Nálezy ze starší doby kamenné svědčí o prvním pohřbívání, kdy bylo tělo uloženo do země. Této výsady se však nedostalo každému. Bylo projevem úcty a jakési lidskosti. Také v antice považovali smrt za součást života. Rozhodující byl ovšem způsob smrti. Ctí bylo například zemřít v boji. Smrt byla chápána jako odchod duše z těla. Člověk umírá posledním vydechnutím. Tento dech je označován jako psyché, fluidum, které je v nitru člověka za života a po smrti jej opouští k božímu životu. Seneca zdůrazňuje, že na smrt je třeba se připravovat a myslet na ni,” popisuje Marie Janíková.

“Ve středověku byla smrt viditelná, všudypřítomná a byla přirozenou součástí každodenního života. Běžně mohli lidé sledovat smrt ve svém okolí, umíralo se nejen doma, ale i na ulicích, veřejných prostranstvích, často o hladu a ve špíně, konaly se popravy, upalování, mučení. Lidé byli se smrtí smířeni a reagovali na ni pevně zažitými rituály. Pouze bohatí lidé měli určitý komfort při umírání ve smyslu zabezpečení jídla, tepla a sucha, popř. asistence kněze či lékaře. Přesto pro všechny platilo to samé, že umírání probíhalo rychle, protože nebylo oddalováno léčebnými zásahy. Zjednodušeně se dá říci, že v dávných dobách lidé krátce stonali a rychle umírali,” charakterizovala dané období autorka.

Změny nastaly v 19. století, kdy došlo k poklesu úmrtnosti, respektive k jejímu přesunutí do dětského věku. Tehdy byla polovina všech úmrtí v Evropě registrována u dětí do pěti let věku. Ke snížení úmrtnosti v dospělém věku podstatně přispěla řada faktorů. Byl to především pokrok v medicíně či změna životního stylu. Umírání bylo ritualizováno, o nemocného pečovali rodinní příslušníci s jasnou samozřejmostí, tato zkušenost se předávala generačně, umírání mělo jasně stanovený scénář, děti se odmalička učily roli doprovázejících a také akceptovat smrt jako přirozený fakt. Byl vykonán celý komplex rituálních úkonů a umírající tak mohl v klidu a usmířen odejít. Důležitou roli hrála křesťanská víra, náboženské úkony jako třeba vyzpovídání, poslední pomazání a další umožnily umírajícímu nastolit duševní rovnováhu a smíření a snazší odchod.

Ještě významnější zlom představuje 20. století. Střední délka života se v průběhu 20. století dostala až k 75. roku života. Zemře-li někdo dříve, je jeho smrt považována za předčasnou.

Nešvary postmoderny?

V současnosti tedy nejsme fenoménu smrti v jeho nejbolestivějších a nejkritičtějších momentech tolik vystaveni. Tím, že se dříve umíralo tak často, nezřídka i v mládí a běžně doma, byl vztah ke smrti přirozenější. “Můžeme říci, že smrt není neznámou v případě smrti cizí, medializované (v krimiseriálech, dopravních zpravodajstvích, počítačových hrách), tady všude se s ní běžně setkáváme, ale jiná je situace v případě smrti vlastní či blízkého člověka, smrti, která se nás bezprostředně dotýká. Současná masová media jsou smrtí a umíráním téměř přesycena, což u diváka (čtenáře, posluchače) způsobuje otupělost a přivyknutí si ke stále větší míře násilí. Médii zobrazovaná smrt je nepřirozená a často násilná,” uvádí autorka.

V tomto náhledu se tedy smrt stává spektáklem a senzací, měla by nějakým způsobem šokovat, aby dostála obvyklým zpravodajským hodnotám. Může například vynikat svou brutalitou, počtem obětí či tím, že se týká známé osobnosti. To však neznamená, že jsme v dnešní situaci na zvládání situací spojených s úmrtím v našem okolí připraveni. Naopak:

“V tradičních společnostech, které byly v naprosté většině agrární a charakteristické četnými příbuzenskými a sousedskými vztahy, hrály významnou roli rituály (pohřební, svatební, narození,…) a dávaly svým uskutečněním možnost zúčastněným uvědomit si vážnost dané chvíle, zvládnout emočně vypjaté situace, upevnit společenskou organizaci či posunout jedince v životě od jedné změny ke druhé. Značný rozdíl býval hlavně mezi městem a venkovem. Dnes se většina rituálů vytrácí, dochází ke komercionalizaci smrti. Čím dál častěji se provádí kremace zemřelých, velká krematoria jsou plně vytížena a kremace zde probíhají jako na běžícím páse. Klasický pohřební průvod za rakví vídáme jen zřídka a zejména na vesnicích. Lidé tímto smrt odsunují. Smrt nepatří mezi populární a atraktivní položky současné společnosti,” uvádí Marie Janíková.

Tabuizace smrti je podle ní velmi hluboce propojena se zásadními rysy postmoderní společnosti. K typickým nešvarům postmoderny patří zánik tradic, úpadek kultury, snaha o změnu za každou cenu, vzestup individualismu, hédonismus, rostoucí egoismus a přitom stále větší zranitelnost dnešního člověka, který vnímá, že smrt a umírání představuje element jen těžko zapadající do uvedeného hodnotového rámce.

Součástí uvedené diplomové práce je i dotazníkové šetření zabývající se otázkou, z čeho mají respondenti největší strach při představě umírání. Dvě pětiny uvedly, že největší obavy mají ze ztráty soběstačnosti, jedna třetina se nejvíce bojí bolesti.

Zajímá-li vás, jaké další kulturní formy provázejí tematiku smrti a umírání, zajděte 16.2. 2016 do Prámu na přednáškový večer Obraz versus smrt.