Stalker a zóna: fenomén průniku do zakázané oblasti

by Petr Pánek

Petr Pánek se ve své práci přihlášené do třetího ročníku soutěže Call for Papers zaměřuje na tři díla z různých druhů umění a zábavního průmyslu a jejich komparaci. Konkrétně se jedná o vědeckofantastický román Piknik u cesty autorů Arkadije a Borise Natanoviče Strugackých, film Stalker režiséra Andreje Arseňjeviče Tarkovského natočený volně na motivy románu a sérii videoher S.T.A.L.K.E.R. ukrajinské společnosti GSC Game World, která čerpá z výše uvedené knihy i filmu.

Tematika průniku do zakázané či neznámé oblasti je aktuální a v různých variantách se stále objevuje v literatuře i ve filmu. Má proto význam se těmito díly zabývat, píše Petr Pánek v úvodu své bakalářské práce obhájené na divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Ač jsou příslušná určitým žánrům, které se rozhodně nezamlouvají každému, jedná se o tematiku týkající se každého jednotlivce. Důvod je ten, že Zónu lze vnímat také jako obrazné zpodobnění lidské duše.

Zkoumání má za úkol popsat výrazové prostředky a najít a pojmenovat témata ve struktuře každého díla. U Pikniku u cesty a filmového Stalkera, ač se fabule včetně hlavních postav značně liší, zůstává téma „opravdového přání“. Je skutečně to, co si myslíme, že chceme, zároveň tím, po čem opravdu nejvíc toužíme? Zdánlivě komplikovaná otázka se ukáže v celé svojí problematičnosti v momentě, kdy se postavy vydají do oblasti zaručující splnění jejich nejniternějších přání. I tento motiv se však dá vystavět různým způsobem.

 

Scéna z úvodu filmu Stalker:

Bratři Strugačtí, věrni svému stylu, pracují s pochybami o vývoji lidské civilizace. Roli v jejich díle hraje také lehká nadsázka a téma setkání s mimozemskou civilizací. Naopak filmový Stalker, respektive jeho hlavní postava, která se provázením lidí do Zóny živí, symbolizuje motivy spojené převážně s otázkami víry a nihilismu. “Jeho vnitřní svět však končí zničen tím, že dle jeho soudu už Zónu nikdo nepotřebuje. To znamená, že ani jeho,” píše Petr Pánek.

Počítačová hra s podtitulem Shadow of Chernobyl zasazuje svůj děj do mnohem konkrétnějších kulis. Pracuje totiž s událostmi v Černobylu a realitu obohacuje o druhý, mocnější výbuch v roce 2006, který zvětšil Zónu kolem elektrárny a způsobil výskyt fyzikálních anomálií a artefaktů – neobvyklých předmětů, které mohou různě zasahovat do běžného života.

Jaderná elektrárna po prvním výbuchu v roce 1986 začala sovětským vědcům podle zápletky hry sloužit jako pokusná laboratoř pro projekt manipulace vědomí. Hlavní hrdina, respektive hráč samotný, se tady může rozhodnout, jak se zachová. Buď nechá vědce dál dělat své experimenty na Zóně a jejích obyvatelích (přičemž dostane nabídku se k projektu přidat), nebo to všechno násilím ukončí. Když se rozhodne pro tu druhou variantu, Zóna jako taková zmizí a příroda zase převládne, ožije svým zdravým životem. Nejistota ze skutku ale zůstává. Udělal dobře, či špatně? Podobné otázky a nejistota je ale vlastní všem řečeným dílům.

Zajímají-li vás další neotřelé pohledy studentskýma očima na vizuální kulturu, doražte v úterý 21.6. do vysočanského studia Prám na tematický večer Call for Papers 3 věnovaný vítězům stejnojmenné studentské výzvy.