Březnový Fresh Eye tematicky pokračoval v temném tónu. Z únorových hord žravých zombií jsme se však s jarem přesunuli na stranu práva, do kriminalistických kruhů. Pokud však čekáte, že jsme se tím ocitli na prosluněných pláních nezkreslené pravdy, budete zklamáni. Tady jsme přeci ve světě obrazů, kde nic není takové, jaké se na první pohled zdá.
Máme-li říct, co se nám jako první vybaví, když padne řeč na fotografii a zločin, myšlenky mnohých z nás se začnou ubírat směrem k fotografii jako důkaznímu materiálu. Vztah fotografie a zločinu byl ovšem vždy mnohem komplikovanější, a jak dokázal první host březnového Fresh Eye historik fotografie Pavel Scheufler, fotografie byla téměř stejně často nástrojem klamání.
Zločinec s husou a nahá Alenka
Pohled do policejních fotografických záznamů z prvních desetiletí po vynálezu fotografie by vzhledem k neexistenci závazných pravidel pro pořizování obrazových důkazních materiálů mohl nabízet různá malá překvapení. Jako třeba snímek kriminálníka vyobrazeného s husou v náručí. Opeřenec tu měl za úkol připomínat obsah mužova prohřešku.
„Každá fotografie je ze svojí podstaty manipulace,“ zdůraznil Pavel Scheufler během večera několikrát. A i když tím měl na mysli nemožnost dosáhnout skutečně objektivního zobrazení jakékoliv scény prostřednictvím kamery, pro některé snímky platí tato věta doslovně. Můžeme pochybovat, zda záleží na tom, že do záběru z krymské války přivalil v polovině 19. století fotograf Roger Fenton dvacet dělových koulí navíc pro dramatičtější efekt. Zcela jistě však záleží na tom, zda ze snímků vymazáváme různé Trocké nebo Slánské.
A různých poloh vztahu mezi fotografií a zločinem je ještě víc. Fotografie sama může být zločinem, o čemž bychom si mohli povídat například nad snímkem Carrollovy Alenky. Fotografie zločinu může mít za úkol manipulovat veřejným míněním, jak dokládá otřesná Disdériho fotografie mrtvých komunardů. A fotografie zločinu také může sloužit jako obživa. Živoucím důkazem této možnosti byla kuriózní postava dějin fotografie Arthura Fellinga alias Weegeeho, který byl natolik zapáleným dokumentaristou temné stránky města, že měl ve svém voze nainstalovanou policejní vysílačku, aby mu neunikl žádný skandál.
Mrtví, leč styloví
Při pohledu na Weegeeho surově blesknuté snímky asociace s módním oblečením pro většinu z nás není tou první, která nám vytane na mysli. Právě módní fotografové se však ponurou atmosférou i technickým provedením kriminalistických snímků inspirují již od 70. let. Mužem, který tomuto stylu reklamního zobrazování proklestil cestu, byl podle dalšího březnového hosta FE Grety Blumajerové fotograf francouzské verze časopisu Vogue Guy Bourdin, když začal pracovat podle zásady, že prodávaný produkt je pro reklamu až na druhém místě. Hlavní slovo totiž má v reklamě obraz, jenž vyvolá emoce.
Mnohem méně dada a mnohem více ponuré jsou pak snímky Melanie Pullen z 90. let. Ve své tvorbě překročila tato fotografka pro mnohé únosnou mez módních propagace, když své modelky „instaluje“ do mrtvolných póz na zemi, či je nechává bezvládně viset od stropu. Na jejich krví neposkvrněné oblečení však musí být vždy dobře vidět, vždyť Melanie Pullen kdysi prohlásila, že na kriminálních snímcích si vždy nejprve všimla oblečení a účesu obětí a až později samotné scény.
Základním mottem krimi stylu módní fotografie je šokovat, a tak je nasnadě uvažovat o tom, která další tabu padnou v budoucnu této snaze za oběť.
Ženy ve světě pistole
Při zmínce o obětech je také zajímavé si povšimnout, že bezduchá těla na fotografiích (nejen) Melanie Pullen patřívají obvykle ženám. To už se ovšem ocitáme v poli působnosti Ivety Jansové, filmové a genderové teoretičky, která na březnovém FE přednášela o vizualizaci ženských hrdinek v kriminálním žánru. Právě role oběti ženám v historii kriminálek příslušela – vedle rolí manželek a milenek – nejčastěji.
Z pozic v podstatě pasivních objektů se ženské hrdinky začaly vymaňovat až se 70. lety, ačkoliv například výrazně sexualizovaní Charlieho andílci pro feministky patrně neznamenali velký důvod k oslavě. Na cestě k současnému stavu světa kriminálek představoval důležitý mezník seriál Cagney and Lacey s dvojicí aktivních vyšetřovatelek, z nichž jedna však musela v průběhu několika řad projít „refeminizací“, aby diváky nevyváděla z míry nadbytkem svého maskulinního chování. Je třeba zmínit, že tento trudný osud potkal i některé její kolegyně ze světa krimiseriálů, když se prohřešily nedostatkem femininity.
A jak vypadá ona avizovaná současnost ve světě kriminálek? Dnešní nadšení pro forenzní kriminalistiku dalo vzniknout množství nových pracovních pozic pro ženy v původně mužském světě ovládaném pistolí. Tento svět se vlastně pozvolna mění již v 80. letech, kdy jej v zájmu rozšíření divácké obce začal atakovat svět soap oper. Pravidla žánru krimi jsou však stále neúprosná, a tak ženy, které po kariérním žebříčku stoupají příliš zbrkle, bývají často potrestány – tu rozpadem rodinného života, tu znásilněním.
Dobrou zprávou nicméně pro kriminalistky je, že v současnosti se již z většiny nesnází, které jim scénář nastraží, dokáží dostat i bez pomoci svých mužských kolegů. A dobrou zprávou pro muže z kriminálek je zase pozvolné opouštění paradigmatu, podle kterého muž není schopen pečovat o dítě.
A dobrou zprávou pro vás, ať už jste muž či žena, kriminalistka či model je, že dubnový Fresh Eye se bude konat již za necelý měsíc 21. dubna jako vždy od 19. hodiny v Trafo Studiu. Tématem večera tentokrát bude Obraz versus virtualita.
