Erotickou stránku SuicideGirls.com lze chápat v kontextu tzv. striptýzové kultury, jak sociolog Brian McNair v roce 2002 pojmenoval trend mediálních obsahů a formátů (například reality show) otevřeně artikulovat téma lidské sexuality. S obrazným i doslovným odhalováním sebe sama však dochází k diskurzivní konstrukci intimity coby výrazu pravého self. V medializované nahotě se odhaluje nejen tělo, ale i osobnost, z reprezentace se stává sebeprezentace, jak Feona Attwood rozvíjí McNairovy teze slovy o sexualizaci kultury. SuicideGirls se prezentují především na soft-pornografických fotografiích svou alternativní stylizací, nejčastěji tetováním a piercingem. Zatímco například představitelka feministické kritiky Megan Jean Harlow (2009) pojímá tyto stylotvorné prvky jako výraz osobitého jednání, podle Shoshany Magnet (2007) soft- pornografický způsob jejich reprezentace redukuje jinakost SuicideGirls na pouhé ozvláštnění standardní pornografie. Sémiotická a psychoanalytická interpretace výrazových prvků SuicideGirls.com se zaměřuje právě na soft-pornografickou symbolizaci jimi vnímané jedinečnosti. Stránka funguje na principu placeného přístupu, obsah vytvářejí na bázi „prosumption“ samy její uživatelky. Koncepce stadia zrcadla Jacquese Lacana přibližuje principy identifikace subjektu s vlastním zrcadlovým obrazem, neméně důležité je zaměřit se na performativitu genderové identity dle teorie Judith Butler. „SuicideGirl“ představuje metaforu nepřijetí okolím kvůli jinakosti. Diskurz stránky neztotožňuje touhu se sexuálním instinktem, ale s úsilím po dosažení úplnosti. Podle Lacana konstituci subjektu nevyhnutelně provází chybění.