Kam až lze realitu rozšiřovat? Na první pohled až metafyzická otázka dostává aktualizovaný rozměr spolu s aktuálními technologickými možnostmi. Co je virtuální realita, o tom si intuitivní představu uděláme. Jak se ale od ní liší tzv. rozšířená realita (augmented reality, AR)? „Rozdíl mezi nimi je zásadní – zatímco virtuální realita nám nahradí veškerý reálný prostor digitálním, AR jej pouze obohacuje o určité aspekty,” uvádí Tereza Luzarová ve své bakalářské práci Rozšířená realita a její využití v tištěné literatuře, jež je k nahlédnutí na serveru Masarykovy univerzity.

Autorka se zaměřila konkrétně na možnosti využití této technologii v literatuře a jeho vztahu ke čtenářskému zážitku: „Jelikož rozšířená realita funguje na základě digitálně vytvořené informace ukryté za obrazovým kódem, čtenáři se do rukou dostává nová forma tištěného sdělení, kterému nerozumí. Nutnost použití technologie k samotnému čtení nemění pouze chápání příběhu, ale také vztah mezi čtenářem a knihou,” uvádí. Literatura se tak díky rozšířené realitě stává interaktivnějším a vizuálnějším dílem.

Jedním z příkladů je kniha Between Page and Screen, kterou vytvořila Amaranth Borsuk spolu se svým mužem Bradem Bousem. Jako výzkumnice digitálních médií s důrazem na literární vyjádření se zajímá o místo, „kde se protínají tištěná a digitální média.“ Přesně tohle místo je hlavním bodem celého příběhu i samotné knihy.

Na šestnácti stranách se rozvíjí příběh odehrávající se v rovině posílaných dopisů mezi dvěma milenci s kafkovskými jmény v podobě iniciálů P a S. V básnických vyjádřeních se Page (stránka) i Screen (obrazovka) snaží vyřešit problém jejich oddálení i blízkosti.

Ukázka úvodního dopisu ukazuje i hru se slovy a jazykem, čímž Borsuk prohlubuje unikátní vztah těchto dvou médií.

A jak tedy vypadá samotný „rozšířený” text?

Vedoucím práce Terezy Luzarové byla Zuzana Husárová, jeden z hostů večera Obraz versus virtualita, kde vztah mezi rozšířenou realitou a literaturou, konkrétně poezií, představí dále – a doslova tak rozšíří.

Technologie rozšířené reality má potenciál, podobně jako v případě poetických textů, proměnit i naše každodenní vnímání informací. Jak by mohly konkrétně vypadat tyto zdánlivě abstraktní teze? Vizualizovat se je snaží ve svých projektech designér a architekt žijící v Londýně Keichi Matsuda. Do své vize tzv. hyper-reality (podobnost s konceptem Jeana Baudrillarda není bez náhody) se snaží zahrnout hlavně společenské a urbanistické důsledky rozvoje technologie rozšířené reality, zároveň však jasně deklaruje, že víc než kdy jindy bude pro jedince a firmy důležité najít optimální algoritmus, jak filtrovat informace. Tuto nutnost výmluvně ilustruje jeho první masivně šířené video, kterému nechybí mírně satirický nádech.

V rámci aktuálního projektu, pro který získal podporu na Kickstarteru, chce Matsuda vytvořit trojici tří krátkých filmů podobného zaměření.

Další, o poznání více znepokojující souvislosti rozšířené reality, ukázal i britský seriál Black Mirror. Rozšířenou realitou lze nejen prakticky nahradit vše, co má být na tzv. běžné realitě to příjemné (letní oblohu tak nahrazuje pouze její digitální obraz na stěně ubikace 2×2 metry, zážitek netvoří nic jiného než konzumace a účast v reality shows). Ba co hůře, ve společnosti, kde není realita nic než Debordovými slovy spektákl, se spektáklem stává i odpor proti této realitě.