> texty

» Reflexe estetiky raného videoartu

Rigorózní práce obhájená v roce 2015 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze zpracovává téma raného videoartu šedesátých a sedmdesátých let. Cílem Karolíny Matoušové Peštové bylo vytvořit komplexní přehled raného videoartu s těžištěm v jeho umělecko-estetických vlastnostech. Autorka ve své analýze užívá příkladů konkrétních uměleckých děl, mezi nimiž nechybí díla VALIE EXPORT, jejíž krátké filmy a záznamy performance měli diváci možnost zhlédnout ve vyprodaném malém sále kina Světozor 17. 2. 2020.

„Videoart organicky navázal na předchozí umělecký a technologický vývoj umění, aby se na základě vlastního média, specifických možností v autorské tvorbě a především charakteristických uměleckých a estetických vlastností vyvinul v samostatný umělecký druh, který nabídl divákovi nové prožitky a zkušenosti, umělcům nové vyjadřovací a zobrazovací možnosti a v neposlední řadě vytvořil kontakt se soudobým myšlením, pars pro toto s feminismem,“ uvádí Karolína Matoušová Peštová ve své rigorózní práci. Její text můžeme nazvat věcným úvodem do studia videoartu analogového věku. K tématu přistupuje ze čtyř pohledů a užívá mimo jiné příkladů z děl VALIE EXPORT, jejíž dílo posléze podrobněji představuje ve finální kapitole věnované feministickému videoartu.

Na základě uměnovědného rozboru definuje postavení videoartu ve světě umění a jeho vztah k ostatním uměleckým druhům, zejména k filmu a výtvarnému umění, a zkoumá vlastnosti a možnosti videa jakožto média. Videoart se dle autorky vyznačuje svou sebe-reflexivitou a schopností vytvářet taková umělecká díla, která jsou schopná v sobě propojovat jednotlivé umělecké směry způsobem zakládajícím totální umělecké dílo, tzv. Gesamtkunstwerk. „V tomto směru je videoart velmi flexibilní, může nejen rozšířit hranice jednotlivých uměleckých druhů, ale také ostatní umělecké druhy absorbovat,“uvádí Matoušová Peštová s tím, že spojovat rozličné umělecké druhy je podstatou většiny děl videoartu. Jako typický příklad uvádí video Asémie (1973) VALIE EXPORT:

V tomto videoartu se prolíná autorčina performance akčního umění, jejímž výsledkem je asambláž vytvořená z plátna, vosku a mrtvého ptáka. Autorka, klečící na stole, zatavuje mrtvého ptáka do horkého vosku a posléze si voskem sama přelévá ruce a nechává je vychladnout v odlitek. Performance se odehrává v místnosti, na jejíž podlaze je křídou napsáno ,Die Unfähigkeit sich durch Mienenspiel aus drücken zu können,‘ což bychom mohli volně přeložit jako ,Neschopnost vyjádřit se mimikou.‘ Tento videoart syntetizuje v jediné dílo pohyb autorky, její performance zahrnující akční umění, záznam výtvoru asambláže i její finální podobu, symbolický text napsaný na podlaze a v neposlední řadě auditivní složku.“

Takováto „kombinace textu, obrazu a zvuku je polysemantická, otevřená řadě interpretací.“ (Yvonne Spielmann, s. 218) Na rozdíl od tradičního Gesamtkunstwerku ovšem dle autorky videoart nezůstává pouhou syntézou, ale stává se samostatným uměleckým druhem. To je dáno zejména jeho médiem – videem, jehož jedinou exkluzivní uměleckou doménou je videoart. Na rozdíl od předcházejících pokusů o Gesamtkunstwerk, které vždy využívaly médium ostatních uměleckých druhů (divadlo, film), má videoart své vlastní médium, které je zároveň jedním z jeho nejvýraznějších distinktivních rysů.

Asémii VALIE EXPORT autorka práce analyzuje i z pohledu problematiky zobrazení ve videoartu: “Zatímco mainstreamový film automaticky pracuje s tradičním konceptem figura – pozadí, v raných videoartech toto schéma nenalezneme.” Oproti tomu zde dle autorky nacházíme, stejně jako v moderním malířství, „reprezentující roli figury, tedy figuraci“ a to v podobě performujících umělců:

Pokud se podíváme na konkrétní příklady raného videoartu, zjistíme, že to, co bychom u narativní malby či mainstreamového filmu nazvali pozadím, je prázdné, nevyplněné. Figurou v díle Asémie je samotná autorka předvádějící performance. Kromě ní a rekvizit (plátno, vosk, stůl, pták), se kterými pracuje, nenalezneme na obraze nic. Za autorkou je bílá stěna, spíše prázdné pole bez jakýchkoliv významů, nežli pozadí.“

Vymezení videoartu z uměnovědného hlediska a rozbor jeho estetických aspektů završuje vymezení videoartu s ohledem na fenomén časovosti. Autorka dospívá k závěru že oproštěním se od narace se videoart stává „singulární událostí prezentující se ve specifickém obrazovém rytmu blížícím se svým charakterem rytmu sinusoidy.“ Skrze tuto charakteristiku definuje čas videoartu jako aktuální, osvobozený od kauzálního propojení s minulým a budoucím. K demonstraci zmíněného si vybírá příklad díla …Remote…Remote…(1973) VALIE EXPORT:

„Autorka sedí na židli s miskou v klíně a řezákem na papír v jedné ruce. Za ní je vystavena velkoformátová černobílá fotografie mimina držícího za prst malé děvče. Kamera zabírá autorku i s pozadím, autorka se dívá do kamery, kamera fokusuje oči autorky a oči dětí na fotografii na pozadí. Pak se kamera vrací zpět na záběr celé kompozice, kde si autorka začala ořezávat kůži nehtového lůžka. Nejdříve řeže jemně, postupně ořezává kůži do krve. Prsty si průběžně namáčí do bílé tekutiny v misce. Na pozadí slyšíme pouze rytmické klapání, pravděpodobně kyvadlových hodin. Celý děj je jedinou situací.“

Jak uvádí Matoušová Peštová, diváka pravděpodobně nenapadne pokládat si otázku „co se stalo?“ či „co se stane?“ Divák může hledat souvislosti ukotvené uvnitř díla – např. zda souvisí fotografie na pozadí záběru se sebepoškozováním autorky?, zda je na fotografii autorka sama?, … nicméně všechny tyto otázky leží vně samotného díla a spíše než v díle samotném figurují v divákově vědomí. Videoart …Remote…Remote…není narativní, autorka práce s nadsázkou uvádí: nic se nestalo a nic se nestane – „EXPORT si odřeže nehtová lůžka, ale na její tváři nepoznáme žádné emoce, nepřijde ani další osoba, se kterou by vstoupila do dialogu, autorka jen na začátku přijde a na konci odejde. …Remote…Remote…je lyrickým obrazem bez ukotvení v dalších konotacích nacházejících se uvnitř samotného díla.“ Nalézá tak další významný rys v divákově vnímání temporality filmu a videoartu. „Tedy nejen, že v případě videoartu je jeho autor osvobozen od zobrazování minulosti a budoucnosti, ale také divák je osvobozen od vnímání jiného času než je aktuální přítomnost.”

(Credit mumok.at/remoteremote)

Videoart …Remote…Remote…posléze autorce posloužil jako příklad v kapitole věnované recepci publika: „Divák [videoartu] není pouhým pasivním pozorovatelem pohlceným iluzorním světem, sledováním dramatu, ale naopak divákem kritickým a aktivně zapojeným, který je připravený na konfrontaci s dílem, čímž nepodléhá ,voyeurismu očekávaného‘ probouzeným narací.“ Matoušová Peštová se věnuje mimo jiné Bulloughově teorii psychické distance kterou považuje platný i pro videoart: „Následek ztráty distance z jednoho či druhého důvodu je dobře známý: verdikt v případě pod-distancování zní, že dílo je hrubě naturalistické, drastické, odpudivé ve svém realismu. Přemíra distance vytváří dojem nepravděpodobnosti, umělosti, prázdnoty nebo absurdity.“ Také u videoartu zaleží na zkušenosti diváka a charakteru videoartu. Drastické ořezávání nehtového lůžka ve videoartu EXPORT …Remote…Remote…může na nepřipraveného diváka působit odpudivě a úzkostně, stejně jako divák přehnaně kritický může jednání umelkyně považovat za absurdní a nesmyslné.

VALIE EXPORT je pak logicky jednou ze čtyř analyzovaných umělkyň ve finální kapitole věnované feministickému videoartu. Soustřeďuje se na tvorbu, jejímž cílem bylo přispět k emancipaci ženy ve společnosti a snahu umělkyň západního světa reformovat pohled na ženu jako na subjekt. Feministický videoart dle autorky splnil dva cíle – ukázal společnosti emancipovaný pohled na ženu a prosadil tvorbu žen ve světě umění, do té doby ovládaného převážně muži. První z analyzovaných umělkyň, od které autorka dále odvozuje společné rysy feministického videoartu je právě VALIE EXPORT, jejímž dominantním tématem je ženská sexualita, boření mýtů a tabu uchovávaných po celá staletí a naopak otevřený pohled na reálný obraz sexuality ženy. Více o VALIE EXPORT z pohledu videoartu naleznete v předkládané rigorózní práci Karolíny Matoušové Peštové, kterou naleznete zde. Věnuje se v ní dále například i dílu Mann & Frau & Animal, které měli diváci Fresh Eye možnost zhlédnout  v rámci promítání krátkých snímků a záznamů performance 17. 2. 2020 v malém sále kina Světozor. Šestou projekci z cyklu Kulturní války uspořádala Platforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye v tradiční spolupráci s cyklem Dokumentární pondělí a ArtMap. Sedmou projekcí bude 18. 4. 2020 promítání filmu Other Music. Ještě předtím se na vás těšíme 24. 3. 2020 na akci z přednáškového cyklu, tentokrát s názvem Obraz versus osobní data.



> archiv