» Příliš hlučná samota. MP3 přehrávače a konstrukce individuálního prostoru

Mobilní hudební přehrávače převrátily naše chápání prostoru. Se sluchátky na uších se vrháme do otevřených prostranství a stáváme se režiséry vlastní verze videoklipizovaného přirozeného světa. O záměně soukromého a veřejného prostoru, dopadech mobilních přehrávačů na sociální chování posluchačů, konstrukci nových prostorů a dopadů na hudbu samotnou publikoval v roce 2010 Martin Flašar článek ve sborníku Musical Culture and Education in International Society.

U příležitosti premiérové projekce filmu Other Music, kterou v rámci cyklu Kulturní války připravila platforma Fresh Eye ve spolupráci s cyklem Dokumentární pondělí, přidáváme do knihovny text odborného asistenta Ústavu hudební vědy MUNI v Brně Martina Flašara, který byl publikován v roce 2010 ve sborníku Musical Culture and Education in International Society (Nitra: Univerzita Konštantína filozofa v Nitre, 2010. s. 82-92). Autor tvrdí, že v důsledku percepčních návyků přenesených z našich domovů, koncertních sálů nebo diskoték do otevřeného prostoru města nebo volné krajiny spolu s používáním přenosných přehrávačů došlo k záměně soukromého a veřejného prostoru.

Dle autora mobilní technologie převrací tradiční chápání hudby jako média komunikace v pravý opak – hudba se stává prostředkem izolace. V tomto směru odkazuje na text Gillese Lipovetskeho Éra prázdnoty: Úvahy o současném individualismu. (Praha: Prostor, 2003) a mobilní přehrávače hudby chápe jako výraz epochy individualismu projevující se v masovém měřítku. Lipovetsky individualizovanou recepci hudby mediovanou mobilními přehrávači vysvětluje jako důsledek neobyvatelnosti veřejného prostoru, který se stává nežádoucím prostředím, které je potřeba co nejrychleji překonat. Sluchátka v uších pak dle Flašara fungují jako výraz nezájmu o sociální komunikaci, kdy se posluchač stává „ostrovem“ v toku sociální komunikace. Média a technologie, které přinášejí hudbu až k posluchači tak konstruují individuální prostor recepce. Každé médium okolo sebe vytváří virtuální sféru svého vlastního receptivního prostoru, který je maximálně komprimován. Svou argumentaci autor podporuje proxemickými důvody. V případě, kdy není možné vytvořit si dostatečný prostor fyzicky, lze tento prostor konstruovat virtuálně prostřednictvím média mobilního přehrávače hudby: „Zatímco se naše tělo nachází v krajně nevýhodné prostorové situaci, náš mozek se koupe ve vlnách oblíbené hudby, která nejen evokuje příjemné okamžiky či místa, ale také přímo vnáší do aktuální situace virtuální prostor konstruovaný zvukem.

V souvislosti s funkcemi mobilních přehrávačů autor zmiňuje pojmy rytmizace a videoklipizace přirozeného světa. Rytmizace vnáší časové členění (řád) do prožívaného času. Autor ji demonstruje na příkladu autorádia, které udává rytmus zdánlivě nekonečným dálnicím v USA nebo na příkladu hudební družiny doprovázející Ludvíka XIV. při cestách na venkov.

V důsledku rytmizace přirozeného světa prostřednictvím mobilních přehrávačů se každý recipient stává režisérem svého vlastního videoklipu. Lze si dokonce představit jednání dovedené ad extremis ve formě cíleného pohybu recipienta (pohyb kamery) a zaměřování pozornosti (celek/polocelek/detail) či přenášení pohledu v souladu s rytmem a strukturními předěly hudby (střih), které jsou individuální aplikací postupů filmového režiséra na pohyb v přirozeném světě. Můžeme tak hovořit o videoklipizaci světa.

Jaký má nakonec dopad používání mobilních přehrávačů MP3 na hudbu samotnou? Text Martina Flašara naleznete zde.



> archiv