Obraz versus válečná pornografie

Obrazy války, smrti a násilí bez obalu

Termín „krása“ si po několik staletí budoval v rámci estetických studií silný statut klíčového pojmu interpretace uměleckých děl. Únava modernismem a klasickými přístupy k percepci a porozumění obrazů přinesla společně s avantgardou zájem o cokoliv, co v nás vyvolává nepříjemné pocity, jež odkazují k neschopnosti racionality a předávaných morálních hodnot vyrovnat se s formou či obsahem přijímaného vizuálního sdělení. Do hledáčku zájmu umělců a teoretiků se proto dostala estetika „ošklivého“. Obrazy a díla, s nimiž se studia obrazu neuměla příliš jasně vyrovnat či byla odsunována na okraj, náhle získala prostor k reflexi. A také vědě se dostalo nové klasifikační kategorie: označení „ošklivého“ jako toho, čemu se chceme percepčně ubránit. Toho, co nechceme vidět.

Proměna obsahových námětů, před kterými kultura „zavírá oči“, je vhodným nástrojem ke sledování procesu transformace kulturních tabu a témat, která společnost považuje za kontroverzní. Vývoj společenské percepce výjevů „ošklivého“ lze dobře sledovat na příkladu válečné fotografie. Ty první, přinášející zprávy z vietnamské války, otřásly nejenom americkou společností. Staly se důkazním materiálem o lidské krutosti a postupem času také nedílnou součástí válečného zpravodajství. Jejich výpovědní síla byla výrazná a nezpochybnitelná. Velkou diskuzi a pobouření proto vyvolaly první domněnky a informace o manipulaci známých válečných fotografií. Je tato manipulace zásahem do naší zprostředkované zkušenosti s válkou? Je tento zásah obelháním diváka? Otázky, na které dosud nemáme jednoznačné odpovědi.

Válečná fotografie a její osobnosti zůstávají stále přitažlivým tématem vizuální kultury. S přelomem tisíciletí se však objevuje nový fenomén „válečné pornografie“, přinášející obrazy smrti a násilí, které již nejsou zachycovány profesionální fotoreportéry, ale jsou pořizovány samotnými aktéry válečných konfliktů jako dokumentační materiály vlastní síly. První uveřejnění těchto fotografií na jednom z amerických pornografických serverů v sobě nese nevinný příběh. Američtí vojáci se chtěli zabavit běžnou pornografií výměnou za registraci v podobě vlastních válečných fotografií. Ty si však u internetových uživatelů získaly oblibu a rychle se šířily k dalším příjemcům. Případ fotografií týrání válečných vězňů z Abu Ghraib definitivně vnesl téma „válečné pornografie“ do společnosti. Lze vinit vojáky z dokumentace a šíření jejich nelidského chování, pokud vezmeme v úvahu všechen fyzický a psychický tlak, pod kterým se ocitají a o němž podaly jednoznačnou výpověď četné sociální experimenty? Anebo máme vinit příjemce těchto sdělení, kteří z klidných pokojů svých domovů nadšeně přijímali a podporovali šíření těchto obrazů? Kde lze hledat hranice a kontroverze percepce v současné vizuální kultuře?