Obraz versus škola: o obrazech (ve) vzdělávání i strojích na emoce

by Anna Dorňáková

Každý Fresh Eye večer má nějakou svou zvláštnost. Někdy přijde rekordní počet diváků. Jiný večer se zase může pyšnit nejdelší diskuzí na baru. A našel by se i večer, který navštívilo suverénně nejvíc pánů v červených ponožkách. Specifikum květnového večera byste našli snáze: konal se v tom nejtematičtějším prostředí. O obrazech ve škole jsme se bavili v areálu Fakulty sociálních věd na Hollaru.

Pravda je, že téma Obraz versus škola je hodně obsáhlé. Aby jej tedy bylo možné vměstnat do jednoho jarního večera, rozhodli jsme se, vzhledem k všudypřítomným oslavám konce druhé světové války, pojmout téma ve vztahu k historii. A tak se naším prvním hostem stala filmová historička Lucie Česálková.

Víte, proč je vzhledem k tématu obrazu a školy důležitý rok 1936? Školnímu filmu, jakožto specifickému formátu vytvořenému filmaři společně s pedagogy, se tehdy prostřednictvím vyhlášky podařilo dostat mezi schválené vyučovací pomůcky. Ta cesta však nebyla jednoduchá a mezi školním filmem a tabulí stála dlouho řada překážek.

 

 

Některé obecnějšího rázu, jako jsou ekonomické otázky a tradiční techno-skepticismus. Jiné specifičtější, jakou bylo hledání vhodně úzkého filmového formátu. Anebo ještě problematičtější, strach učitelů z technologie, která by je ve výkladu látky mohla nahradit.

Filmu pak příliš nezlepšoval pozici ani fakt, že ve společnosti byl považován spíše za lidovou zábavu. Na vzdělávací potenciál pohyblivých obrázků naopak poukazoval mezi prvními František Král, který svým studentům veteriny promítal nejrůznější projevy zvířat ze své praxe jakožto názornou pomůcku. Známějším propagátorem školního filmu, stejně jako jiných experimentálních vzdělávacích metod, byl Jaroslav Novotný, učitel na zlínské pokusné měšťanské škole.

Historický školní film se dnešnímu vzdělávacímu obrazovému materiálu příliš nepodobá. To ovšem neznamená, že k němu v současnosti nelze nalézt paralelu. Co například diskuze spojené se zaváděním tabletů do škol?

Pouze dívat se už nestačí
Dnešní historická kultura je převážně obrazová. Naše povědomí o historických událostech je propojeno s ikonickými obrazy natolik, že jediný krátký pohled dokáže v našich myslích spustit odvíjení příběhu. Právě na tomto základu svou práci staví druhý host květnového Fresh Eye historik a didaktik dějepisu Kamil Činátl. Ve své práci se podle svých slov snaží využívat obrazy jako materiál pro aktivní práci studentů, spíše než jako pomůcku k memorování historické faktografie, stroj ne emoce či vítaného pomocníka učitele v kocovině.

Například projekt Historie 1950: Příběhy jednoho zázraku, k jehož autorům Kamil Činátl patří, má žáky postavit do role analytiků kriticky zkoumajících historické prameny.


 

Se stejným cílem, ukázat historické vědy spíše jako zdroj otázek než jako nositele neoddiskutovatelných odpovědí, pracuje i výuková simulace Československo 38-89, kterou na Fresh Eye přišel představit jeden z jejích autorů, historik Jaroslav Pinkas. Hra, která byla vytvořena na dvou fakultách – matematicko-fyzikální a filosofické – a v Ústavu pro studium soudobých dějin, kombinuje interaktivní komiks a počítačovou hru s fiktivními rozhovory s pamětníky.

Student může při „rozhovoru“ s pamětníkem volit různé odpovědi, a tím diskusi buďto vhodně směřovat, nebo ji nepřiměřenou reakcí předčasně ukončit. V každém případě by i tato hra měla žáky učit kritickému uvažování nad prameny, i když jsou těmi prameny pamětníci.

Od nástěnných obrazů popisujících pracovní postupy udělal zkrátka obraz ve škole v oblasti své formy i funkce velký krok. Stejně je tak tomu ale s vizuální kulturou obecně. Máte v šuplíku zastrčený nějaký text věnující se právě současné vizuální kultuře? Tak nám ho ještě honem do konce května pošlete, a na dalším Fresh Eye – 16. 6. – pak možná budete přednášet právě vy!