Obraz versus nezvaný host západní civilizace

by Anna Dorňáková

Když je vám čtyřicet, začínáte být považováni za zralé alespoň natolik, abyste se nebáli rozhovorů na seriózní témata. Platforma Fresh Eye oslavila v únoru čtyřicátý večer, a svou vyzrálost ukázala výběrem tématu, o němž by se dalo říct, že je vážné vyloženě smrtelně. Na setkání s názvem Obraz versus smrt jsme přivítali tři vzdělané hosty a početné publikum.

Je západní civilizace vyděšená ze smrti tolik, že se myšlenku na ni snaží upozadit? Nebo je koncem naopak posedlá? Anebo obojí? Prvním hostem, který na únorovém FE o smrti promluvil, byl antropolog Martin Soukup z UPOL. Vytěsňováním smrti ze společnosti se zabýval německý filosof Norbert Elias, jenž tvrdil, že ještě nikdy v dějinách lidstva nebylo umírání tak důkladně odstraněno za kulisy společenského života jako právě v moderní době, kdy lidé často umírají v nemocnicích, schovaní očím „žijících“. Příkladem fascinace smrtí je naopak turismus směřující na nejrůznější pohřebiště a válečná pole. Smrt zkrátka nelze jednoduše schovat a čekat, že se odnikud nevynoří v nějaké jiné, třeba trochu atraktivnější podobě.

Smrťák vs. Joe Black

Personifikace smrti jako kostlivce na koni s kosou v ruce je neměnná již několik století a ani nejrůznější výstřelky filmového průmyslu touto představou neotřásly. Ačkoliv smrťák máchá kosou po mladých i starých, bohatých i chudých, je smrt hlavně problémem pozůstalých. Zůstává na nich, jak se se ztrátou blízkého člověka vyrovnají. Lidé své mrtvé odevzdávají zemi, ohni, vodě i vzduchu. Někde je jedí. Někde si na znamení smutku ženy uříznou článek prstu. Někde pozůstalí jednou ročně nebožtíky vytáhnou z hrobů, omyjí je, převléknou a vyjdou si s nimi na procházku, než je zase vrátí zpět na místo posledního odpočinku.

V západní části světa by idea sekundárního pohřbu patrně příliš velkou oblibu nezískala. Zde je pro mladého člověka s tím, jak se prodlužuje délka života, čím dál tím řidší i setkání s pohřbem primárním. Právě společenským změnám se v průběhu let musela přizpůsobovat i místa, kde se pozůstalí s nebožtíky loučili. Se hřbitovní architekturou seznámila návštěvníky FE historička umění Markéta Svobodová z Ústavu dějin umění AVČR.

Márnice, krematoria, smuteční síně

Jednou takovou společenskou změnou bylo nařízení Josefa II. z roku 1786, aby se hřbitovy zřizovaly mimo města. V reakci na tento obrat vznikla potřeba výstavby márnic pro prozatímní ukládání nebožtíků. Kostel, který do té doby tvořil konstantu v životě každého člověka, od narození přes svatbu až po pohřeb, byl tímto poprvé postaven mimo hru.

Století páry přineslo rozšiřování měst, a tedy i více mrtvých, které bylo potřeba uložit. A tak se v devatenáctém století dostala do debaty otázka vzniku krematorií. Mezi propagátory pohřbu žehem patřil Vojtěch Náprstek i spolek Sokol. K nejdůležitějším důvodům mluvícím pro krematoria lze zařadit aspekt hygieny a také možnost osobní volby. Navzdory těmto argumentům však první české krematorium vzniklo roku 1914 v Chicagu. V českých zemích se pohřeb žehem rozšířil až po vzniku samostatného Československa. Odklon od výstavby krematorií pak nastal až v 50. letech, kdy se ukázala jejich neekonomičnost v prostředí, kde lidé stále dávali přednost pohřbu klasickému. Proti církevním obřadům se však v politickém prostředí poválečného období vynořil nový protivník – smuteční síň.

Komiks a smrt

Takovýto prostor ale občas vůbec nemusí sloužit k pohřbům. Například v nikdy nepoužívané smuteční síni na hřbitově Malsička ve Volyni se nachází Galerie Na shledanou. Autor koncepce výstavního prostoru a jeho kurátor Jan Freiberg byl třetím hostem únorového FE. Volyňská galerie pracuje s umělci tak, aby umění spíše než umění samo o sobě zprostředkovávalo téma smrti.

Naplnit tuto ideu někdy není snadné. Odpor mezi místními se například zvedl poté, co Blanka Jakubčíková na výstavě Mrtvoly zobrazila smrt vizuálním stylem, jenž je spojován s komiksem. A ani v hlavním městě neměla galerie vždy umetenou cestičku. Pohřební hostině, která se konala na Olšanských hřbitovech a která měla tematizovat současné vytlačování pohřebních rituálů, byla z obavy z nevole obyvatel Prahy omezena propagace natolik, že se akce zúčastnilo jen pár desítek lidí.

Pokud ani vám myšlenka na smrt příliš nevoní a raději vychutnáváte plnými doušky život, určitě vás nadchne vytříbený program březnového FE Obraz versus luxus. Tak dorazte 15. března do Vysočan na 19. hodinu, abyste si stihli zabrat ta nejluxusnější místa.