Obraz versus hendikep, postižení versus normalita

Jste normální? Pokud ano, do jaké míry? Pokud ne, v jakém vztahu k normalitě se cítíte být? Ale úplně nejdříve ze všeho, kde jsme k tomu pojmu normalita vlastně přišli? Normalitě, ne-normalitě, hendikepu a postižení jsme věnovali únorový Fresh Eye večer.

Co vypovídají obrazy hendikepu a postižení o společnosti, která je produkuje? Genderová teoretička Kateřina Kolářová se ve svém úvodním příspěvku odrazila od pojmu politika reprezentace označující fakt, že obrazy spíše než aby realitu odrážely, pomáhají ji konstruovat. Právě proto obrazy postižení, které jsme zvyklí vídat a které nemáme potřebu zpochybňovat, vytvářejí v našich myslích určité představy o postižení, které se však reálnému stavu věcí nemusejí ani blížit. V úvahách na téma politika reprezentace se tak dostáváme blízko k pojmu doxa, jak s ním pracoval Pierre Bourdieu. Doxou označoval jakýkoliv společenský koncept, který se zdá natolik samozřejmý a nevyvratitelný, že jej členové dané kultury nemají potřebu zpochybňovat. Takový koncept však ve svém efektu napomáhá udržovat a zahlazovat společenskou nadvládu: k nejčastějším narativům o lidech s hendikepem patří inspirativní příběhy o jedincích, kteří překonali své postižení a žijí „normální“ život, případně dosahují úspěchů stejně jako „normální“ lidé – tedy zkráceně příběhy výjimečné svou normálností. Výrazně méně už ale slýcháme příběhy o běžném životě lidí s hendikepem a o jejich často marném úsilí o nezávislý život.

V historii lidstva si každá společnost určitým způsobem definovala jinakost. Teprve však až moderna posedlá statistikami odsuzuje i nejjemnější odchylku od normality k léčbě a nápravě. Michel Foucault hovoří v kontextu moderny o normativu normality – o stavu?, kdy se každý člověk určitým způsobem k normalitě vztahuje. Tendence moderní a postmoderní společnosti léčit a napravovat jinakost tematizovali ve svých pracích také někteří umělci. Americká umělkyně Carrie Sandhal např. na lékařský plášť zaznamenala veškeré napravovací zásahy, jež sama jakožto „žena s hendikepem“ během svého života nashromáždila.

Barevná šedá zóna

Komunikace otázek spojených s hendikepem však není vyhrazena jen umění či historii. O strategiích mediální komunikace obecně prospěšné společnosti Asistence přišel na únorový Fresh Eye pohovořit ředitel organizace a bývalý student fotografie (FAMU) Erik Čipera. Při hledání veřejné podpory pro projekty Asistence o.p.s. se tým Erika Čipery snaží nejít pouze cestou podepisování petic, chce raději veřejnosti zprostředkovat zkušenost, jíž denně prožívají stovky hendikepovaných lidí ve městech. Tak například vznikl projekt „Jedeme v tom s vámi“, kdy ředitelé nejrůznějších obchodních společností dostali za úkol dopravit se ráno do místa svého zaměstnání na vozíčku?. Anebo „Metrojboj“, závod, v němž se soutěžící snažili na vozíku dostat z jedné strany zastávky metra Vyšehrad na nástupiště protilehlé.

Osobní zkušenost s jinakostí byla klíčová i pro třetí mluvčí večera, výtvarnici Kateřinu Šedou. Tím jiným elementem byl pro ni Cejl, část Brna, která z velké části funguje jako romské ghetto a které se místní raději vyhýbají. Po několikaletém zkoumání lokality pak umělkyně vytvořila publikaci Brnox – průvodce brněnským Bronxem.

Vyznačila do ní deset různě barevných „turistických“ tras: bílou pro víru a náboženství, žlutou pro gurmánství či modrou trasu kultury a sportu, které svou různorodostí implikují jediné: Brnox není jednolitá temná zóna, ale místo mnoha tváří s vlastními legendami, s vlastními zvyklostmi ohledně trávení volného času a také s komplikovaným vztahem k minulosti i budoucnosti.

A co dál? 16. května se Fresh Eye zaměří na filozofii médií a červen bude patřit studentské soutěži Call for Papers.