Obraz dokonalého člověka v proměnách dějin

by Eva Lípová

Diplomová práce Evy Lípové má za cíl podat přehled historických představ o ideálním člověku a jeho vlastnostech. Všímá si nejen příčin konkrétních požadavků v jednotlivých historických obdobích na dokonalého člověka, tj. aktuálních společenských poměrů, ale také toho, k čemu tyto obrazy vedly a jakým způsobem se vyvíjely v následujících obdobích.

Prvními nositeli dokonalých vlastností v Evropě byli mýtičtí herojové, uvádí autorka v diplomové práci obhájené na Filozofické fakultě Masarykově univerzity v Brně. Zároveň se v antické kultuře objevují různé koncepce občanských ctností. Jejich vlastnosti byly spjaty s představou role člověka ve společnosti a hodnota člověka byla posuzována podle toho, jak jedinec tyto povinnosti plnil. V obraze dokonalého antického člověka hraje klíčovou roli pojem ctnosti.

Kapitola o herojské společnosti by se přesto mohla zdát nadbytečná, podotýká Eva Lípová. Vždyť herojská společnost, tedy ta, která „existovala“ v době, kdy žili antičtí herojové, přece možná vůbec neexistovala. Nelze tedy v tomto smyslu mluvit o historickém období. Přesto ale antičtí herojové, stejně jako jiné mýtické a pohádkové příběhy, fungují jako archetypy a mají určující vliv na utváření morálních norem v klasické antické společnosti.

V herojských dobách, jak se zdá, neexistovalo cítění sociální nespravedlnosti. Každý člen společnosti měl svoje určení, svoji roli, která byla jednou provždy daná, neoddiskutovatelná. Hodnota každého člověka byla odvozena podle toho, jak dobře se zhostil své role a plnění z ní plynoucích povinností. Ten, kdo správně plnil povinnosti, dosahoval svojí ctnosti, areté. Podle soudobého filozofa Alasdaira Macintyra je ctnost jako nejlepší vlastnost (jinými slovy dokonalost) v herojské společnosti chápána pouze v tomto úzkém smyslu.

Studium řeckého panteonu vylučuje možnost, že by roli vzoru mohli hrát antičtí bohové. Jejich vzájemné boje, hašteřivost, pomstychtivost a žárlivost odrážely silnou antropomorfní tendenci. Bohové byli mocní, ale nereprezentovali vzory etického chování. Vztahy k nim měly spíše pragmatický rozměr – lidé se k bohům modlili, když chtěli něčeho dosáhnout, nebo něčemu zabránit.

Pokud jsme odmítli bohy jako morální vzory, kdo by měl být nositelem žádoucích vlastností, než ti největší z lidí – herojové? Ti stáli na hranici mezi lidmi a bohy, čteme v diplomové práci. K bohům je přibližovaly jejich schopnosti, zato k lidem vědomí konečnosti. Herojové navíc neměli předem danou roli, neměli přesně daný obsah svého areté. Neměli rozkazovat jako bohové, ani jen poslouchat jako obyčejní lidé. Jediné, čemu herojové podléhali, stejně jako lidé a bohové, byl osud.

Ústřední vlastností herojů byla zdatnost v boji. Jednalo se o nutný požadavek vzhledem k nestabilní politické situaci a častým bojům, které musela každá řecká společnost absolvovat. Heroj typu Héraklea vynikal nadměrnou fyzickou zdatností, která hraničila až s nadpřirozenými schopnostmi. Fyzická zdatnost je u hrdiny doplněna i dalšími kvalitami jako statečnost, odvaha a vytrvalost.

V antickém Řecku byla důležitá příslušnost k určitému státu, a proto byla jednou z vyžadovaných a ceněných vlastností loajalita (ať už vůči státu, rodu, či rodině). Hektor, největší hrdina Trójanů, zemřel při obraně svého města a Odysseus, nejchytřejší z Řeků, nikdy nepřestal toužit po své Ithace. Důležitým prvkem života antických herojů bylo přátelství. Věrnost přátelům a věrnost přátel byly nutností v boji. Úzké přátelské vztahy souvisí se strukturací antické společnosti podle rodové příslušnosti.

Za velice užitečnou vlastnost se počítá i lstivost. Tou vynikal zejména Odysseus. Je nutné uvědomit si, že dobro a zlo bylo v činech herojů jasně polarizováno z pragmatického hlediska. Dobré bylo všechno, co bylo vhodné pro samotného jedince a jeho národ a zároveň i to, co bylo špatné pro jeho nepřítele. Jevy jako podvody a lsti, které například křesťanská morálka chápe jako obecně špatné, byly dobré, pokud zasáhly nepřítele. Kromě zdatnosti a lstivosti ale herojský vzor měl mít i intelektuální výši a vzdělání.

Spartský a athénský typ dokonalého člověka

Obraz dokonalosti člověka se ovšm dále vyvíjel. Tento posun zachycuje Eva Lípová v kapitole věnované období antických městských států, když píše, že “pro Aristotela je dokonalým člověkem člověk blažený. Blaženosti pak dosáhne ten, kdo žije ctnostně. Aristoteles rozlišuje dva druhy ctností: ctnosti rozumové, které se osvojují učením (učitelnost dobra), a ctnosti morální, které lze získat pouze pravidelným návykem.

Mezi ctnosti rozumové patří umění, vědění, moudrost, chápání, rozvážnost a rozumnost. Ty se získávají učením. Ctnosti charakterové, jako je štědrost, uměřenost, velkorysost, čestnost, pravdivost, spravedlnost a statečnost se upevňují výchovou a pravidelným uplatňováním.”

Středověk

Další posun nastává v průběhu devíti staletí označovaných za středověk. Přibližně do devátého století reprezentuje nejlepšího muže mocný vojevůdce nebo panovník. Rostoucí vliv feudální šlechty ale uvrhne země do nejistoty a bída poddaných se projeví mimo jiné v masivním rozšíření křesťanství a zejména eschatologie. Za vzory dokonalosti klade církev svaté a mučedníky.

Se svatými válkami vzniká nový šlechtický idol – rytíř, který s mečem v ruce bojuje za království Boží na zemi. Na konci válek se objevuje další společenská skupina – měšťanstvo. Královská města bohatnou díky privilegiím a král získává v buržoazii oporu před mocnou šlechtou. Ta reaguje na konkurenci vytvořením nové kultury, kurtoazie.

V období raného středověku je žena stejně jako v herojské společnosti uznávána pouze ve spojitosti s mužem. Žena není chápána jako osoba, která by mohla dosáhnout dokonalosti, je pouze doplňkem muže. Nemůže tedy dosáhnout areté člověka, ale pouze areté ženy, která spočívá v plnění role manželky a matky. Dokonalá žena musí mít rodokmen a aristokratické vystupování, má být cudná, poslušná, pokorná a plodná.

I v tomto období se jako hlavní charakteristika u ženy uvádí kolik dala manželovi potomků. Pokud nedala muži syna, obzvlášť pokud se jednalo o královského chotě, měl právo ji zapudit. Později se k těmto charakteristikám připojila i zbožnost.

Renesance

V renesanci rozlišujeme podle Evy Lípové několik typů představ dokonalého člověka, které existují paralelně vedle sebe. Šlechta vytváří ideál dokonalého dvořana a dokonalého humanisty, příslušníci buržoazie již upevnili svůj systém hodnot a vzniká jasně vymezený obraz dokonalého měšťana. Nově se rozvíjejí utopické představy o dokonalém člověku jako občanu ideálního státu. Rozdíly mezi jednotlivými obrazy vychází z nestejného sociálního postavení nebo ideologie.

Všechny ideály se shodují v jednom bodě, a to v důrazu na vzdělanost, což je základní charakteristikou renesance. Znalosti a intelektuální schopnosti jsou požadavkem pro vstup do vyšší společnosti. Věda a umění se začínají rozvíjet mimo kláštery a univerzity. Renesanční člověk odmítá nepodložené pověry. Důvěřuje svému rozumu a odpovědi na svoje otázky hledá studiem světa. Nejdůležitějším posláním člověka je studovat a následovat svoji přirozenost, protože ta je dána od Boha. „Příroda mateřsky pečovala, aby činy, které nám k naší záchově předepsala, byly pro nás spojeny také s rozkoší, a vyzývá nás k nim tedy nejenom rozumem, ale i zálibou: je nespravedlivé její předpisy porušovat,” napsal Michel de Montaigne: Další charakteristikou renesanční proměny ve vnímání člověka a jeho místa na světě je odmítnutí středověkého asketismu a akceptování tělesnosti.

V období renesance je stále patrný antagonismus mezi sílícími městy a stagnující šlechtou. Rozšiřováním vzdělání do řad měšťanů ale vytváří nový pohled na elitu, a to na elitu intelektuální. Šlechta stále klade důraz na svůj urozený původ, přesto ve svém kruhu akceptuje šlechetného a vzdělaného občana i bez rodokmenu.

Baroko

Dokonalý barokní člověk nemůže být definován jednoznačně, jelikož baroko samo není kompaktním obdobím s jednotnou kulturou a smýšlením. Vyznačuje se totiž i prvky, které se staví vůči hlavnímu proudu do opozice.

Základní charakteristikou barokní společnosti je náboženská citlivost. Protireformace se projevuje v jinak chápaném cíli vzdělání. Člověk už nemá posvěcení svobodně bádat a hledat vlastní cestu. Rozum, který byl v renesanci zásadním nástrojem vědění není schopen určit na které straně je pravda, naráží na svoje hranice a přestává být garantem vědění (B. Pascal).

Oporou a hranicí pochybností je „sole fide“ – „pouhá víra“. Církev má privilegium na právo výkladu slova božího. Původní humanistické učení prosazované za renesance je podrobeno kontrole církve. Deismus a myšlenka poznávání Boha skrze jeho dílo – Přírodu – se postupně vytrácí.

Osvícenství

V západní Evropě se v osmnáctém století vydělilo několik myšlenkových proudů. Z jedné strany se zformoval optimistický proud naplněný důvěrou v pokrok, civilizaci a lidský rozum, který navazuje na renesanci a antibarokní vědecký proud sedmnáctého století. Proti tomu se stavěl směr, který předznamenával příchod romantismu reprezentovaný jedním z nejvlivnějších filozofů století Jeanem Jacques Rousseauem. Jeho hlavním tématem byla kritika člověka zkaženého civilizací a naopak vyzvedávání tzv. přírodního stavu.

Tato idea vstoupila po celé Evropě ve známost jako představa „ušlechtilého divocha“. Vedle toho se rozvíjí proud libertinů, kteří přešli z obrany svobody projevu k propagaci nevázaných mravů. Všechny proudy měly společný prvek – nepřátelství vůči raně absolutistické monarchii a církvi. Ty totiž byly nepřejícné vzdělanosti obyvatel, a tak představovaly úhlavního nepřítele.

Pokud bychom brali práci Evy Lískové jako zdroj inspirace k uvažování o současných mýtech “dokonalého člověka.” nevyhnutelně bychom se dostali k úvahám nejen o jeho kvalitách, ale i vlivu na podobu a fungování světa.

Nedošlo už k faktickému zbožštění lidstva, které žije rovnou v celé nové geologické éře s názvem antropocén? Jak už z názvu vyplývá, jsou to pak právě lidé a jejich činnost, jež globálně ovlivňuje zemský ekosystém. A právě konceptu antropocénu a s ním souvisejícím otázkám je věnován tematický večer Obraz versus antropocén. Proběhne 17. ledna od devatenácti hodin v prostoru Petrohradská kolektiv v pražských Vršovicích.