Při pohledu na soudobé způsoby práce s technickými obrazy v sociálních vědách můžeme rozpoznat řadu trendů, které významným způsobem umocňují transformační procesy, jenž se, jak v sociálních vědách, tak v přístupu k technickým obrazům, objevily již přibližně v 70. letech minulého století. Očekávání a předpoklady spojované s technickými obrazy i sociálními vědami prošly za posledních přibližně čtyřicet let řadou v mnoha ohledech paralelních transformací a obratů, které v druhé polovině 90. let v důsledku nástupu digitálních technologií dostaly nový výrazný impuls. Digitalizace a s ní související multimedializace, hypermedializace a např. nové podoby interaktivity daly definitivně zapomenout na dříve tušenou a obhajovanou autonomii, mechanickou objektivitu a neutralitu technických obrazů. Sociální vědci pak v digitálních obrazech a nových médiích nalezli nové důvody pro opuštění papíru a textu jakožto nástroje reprezentace vědeckého poznání, nové možnosti rozrušení hierarchického vztahu mezi vědcem a objektem jeho zkoumání, nové způsoby znejistění již tak dost nezřetelných hranic mezi vědou a nevědou (uměním, dokumentarismem, žurnalistikou, aktivismem či každodenností) a novou cestu k opuštění snah o podřízení sociálních věd pozitivistickým ideálům věd přírodních. Tyto posuny se pokusím uchopit a ilustrovat na vybraných vizuálně-participačních metodách, interaktivních dokumentech a 3D interaktivních a multimediálních projektech. Pro naši argumentaci přitom bude podstatné tvrzení, že ti, kteří ještě nedávno čekali na přijezd novodobého Newtona sociálních věd, se musí smířit nejen s tím, že Newton nikdy nedorazí, nýbrž i s tím, že čekali ve špatné stanici. Namísto Newtona totiž přichazí “Druhý”. Všichni ti, kteří byli donedávna pasivními objekty zájmu sociálních vědců, jsou mnoha způsoby vyzýváni k aktivnímu podílu na vlastní reprezentaci a k aktivní participaci při produkci sociálněvědního poznání.