Nacionalismus a jeho důraz na národní identity jako bytostně moderní fenomén

by Veronika Kolaříková

Nacionalismus a národní identita jsou často rozebíranými fenomény. Co se za nimi ale opravdu skrývá? Chceme-li řešit otázky týkající se nacionalismu a z něj vyplývajícího důrazu na národní identity, musíme se nutně zabývat pochopením a analýzou nacionalismu v kontextu jeho vzniku a vývoje. Nacionalismus se totiž nevytvořil ve vzduchoprázdnu, ani nebyl součástí společnosti odjakživa, ve skutečnosti byl odpovědí na měnící se životní podmínky a z nich vyplývající nové požadavky, které s sebou přinesla modernizace, uvádí diplomová práce Veroniky Kolaříkové, obhájená loni na katedře sociologie FSS MU.

Přechod k modernitě vnímají někteří badatelé (Koselleck) jako zrychlení a otevření se do budoucnosti, což se projevilo i v pojmech – i ty se nově začaly orientovat na budoucnost a nebyly fixovány jen na minulost, jako tomu bylo dříve. S nástupem modernity tak lze mluvit o koncepčním posunu z blízké minulosti do vzdálené budoucnosti, nebo z dávné minulosti do blízké budoucnosti. Život se také stává rychlejším a neustálá změna znemožňuje, aby všechny zkušenosti byly přímo zažitelné všemi jako zkušenosti osobní. Podobnou proměnu prodělávají i používané pojmy: směrem k větší abstrakci a obecnosti.

Historie přestává být rezervoárem zkušeností, protože její vnímání jako učitelky životy „bylo umožněno stálostí životních podmínek (tj. jen pomalá či takřka žádná sociální změna, konstantnost lidské povahy, společné a jednotné teologické, politické, právnické a morální principy apod.). Díky tomu byly prožívané události podobné u mnoha lidí, a proto se předpokládalo, že mohou všichni lidé čerpat ze stejné základny zkušeností,“ píše Veronika Kolaříková, která dále popisuje, jak se lišila agrární společnost od té industriální (moderní):

Agrární společnost byla hierarchicky organizovaná (nikoli rovnostářská) – vládnoucí třída, která byla držitelem vzdělání (jen ona obvykle uměla číst a psát), bohatství a monopolu na donucování, tvořila početní menšinu obyvatelstva vůči chudé a nevzdělané většině a lidé byli pevně svázáni se svými společenskými pozicemi. Lidé zaujímali ve společnosti rozličné postavení. A bylo to právě společenské postavení, které automaticky rýsovalo osud jedince (jeho přístup ke zdrojům, právům, prestiži, moci a nástrojům donucování apod.). Není proto překvapivé, že své pozice a s nimi spojená privilegia si v zemědělské společnosti lidé střežili a nepouštěli mezi sebe lidi z jiných vrstev.

Společenský řád byl vnímán jako stabilní a stabilita zase jako žádoucí dodržování a uchování. Mobilita mezi vrstvami byla proto silně omezená – a to jak sociální, tak fyzická. Např. zemědělci byli připoutání k půdě a mobilita tak pro ně nebyla možná. Důležitým je také fakt, že byla tato společnost vnitřně kulturně diferencovaná. Ba co více, tato kulturní různorodost (v rámci jedné společnosti) byla podporovaná, nikoli potlačovaná. Různé společenské vrstvy a pozice s sebou nesly specifickou kulturu, která byla mnohdy ve snaze zachovat si tyto pozice a odlišit je od jiných ještě více zdůrazňována a posilována. Hlavní funkcí kultury v zemědělské společnosti tedy bylo „posílit, stvrdit, zviditelnit a učinit směrodatným hierarchický statusový systém“ (Gellner, 2003:36).

A má-li kultura takovýto cíl, logicky nemůže být nástrojem k určování územních hranic jednotlivých společenství a proto toto období obvykle nevytvářelo vhodnou půdu pro formování se nacionalismu, jenž zakládá hranice právě na kulturních (národních) rozdílech. Co je tedy důležité uvědomit si jako specifickou charakteristiku agrární společnosti je fakt, že „v zemědělském světě není kulturním podobnost politickým poutem a politické svazky kulturní podobnost nevyžadují“ (Gellner, 2003:40). Dominantní identitou zde není identita národní, nýbrž statusová.

Potřeba jednotné kultury

S modernitou a přicházející vizí stálého růstu a inovací je ovšem spojená neustálá změna, která nově od pracovníků vyžaduje schopnost se jí přizpůsobovat, zpřesňuje dále rozdíly mezi zmíněnými epochami Veronika Kolaříková. „Povolání tak postupně ztrácí svou stabilitu a stavovský základ. Spíše než příslušnost k určité kastě či stavu se pro výběr zaměstnání a zaměstnance začíná stávat talent a schopnosti. Role se stávají volitelnými. To s sebou nese postupné rozšiřování se ideje rovnosti lidí a tedy možnosti vykonávat povolání mimo svou dřívější třídu. Na postupné šíření se ideálu rovnosti má vliv také protestantský charakter náboženství, jehož prostřednictvím dochází k symetrickému postavení všech věřících a tedy k jejich zrovnoprávnění.“

Současně vzrostl význam sdílené kultury: „Pohyb pracovních sil spolu s byrokratizací zdůraznily potřebu jednotné kultury, tj. kultury (a jazyka) v jejímž rámci si lidé vzájemně rozumějí, nejsou si cizími a mohou tak snadno vzájemně komunikovat a jednat. Kultura se tak začala homogenizovat a více vyzdvihovat. (…) Spojení vysoké kultury se státem pak vytváří vhodné prostředí pro formování se nacionalismu, jenž započal klást důraz na kulturní jednotu a národní identitu.“

Vysoká kultura se totiž v průmyslové společnosti stává takřka univerzální, jak čteme v diplomové práci. „Proniká do všech částí společnosti a vytlačuje kulturu menších místních skupin. Rozkvět vysoké kultury byl umožněn rozšiřující se a univerzalizující se gramotností a písmem – všichni již umějí a musejí číst. S tím souvisejícím rysem moderní společnosti je sémantická povaha práce, která se na rozdíl od minulosti nezakládá na fyzické síle, nýbrž na myšlenkové práci a na anonymní komunikaci, jež vyžaduje schopnost chápat bezkontextová sdělení. Předávat bezkontextová sdělení je snazší v rámci jednoho kódu a tedy v rámci jedné kultury a jednoho jazyka. Znalost vysoké kultury a národního jazyka se tak pro moderního člověka stává nutnou podmínkou existence (umožňuje mu pochopení komunikace s jinými lidmi, která je v modernitě často neosobní a bezkontextová). Je proto zpřístupněna všeobecným základním vzděláním všem. Na zákonnou výchovu získává monopol stát,“ vysvětlila autorka.

S odkazem na sociologa modernity Ernesta Gellnera Veronika Kolaříková dodává, že nelze předpokládat, že by nacionalismus dnes, ani v dohledné době vymizel, neboť je v sociální realitě již pevně zakořeněn (lidé vyspělých společností pojímají nacionalismus a národní identity, stejně tak i národní státy jako běžné nástroje kategorizace a identifikace) a se strukturálně-funkcionálními podmínkami je stále silně svázán.

Chcete-li se o současných podobách a významu národní identity dozvědět více, přijďte v úterý 17. května do vysočanského studia PRÁM na tematický večer z cyklu Fresh Eye s názvem Obraz versus národní identita. Začínáme v 19 hodin.