V návaznosti na online program Obraz versus zvuk tentokrát do Fresh Eye knihovny nevkládáme související diplomovou práci, jak je běžně zvykem, ale esej z online časopisu nonsite.org, jehož osmé vydání z ledna 2013 se věnovalo zvuku v kontextu humanitních věd, filosofie a umělecké teorie.
Brian Kane z Yale University se v článku nazvaném Musicophobia, or Sound Art and the Demands of Art Theory věnuje výzvám i paradoxům teoretického uchopení sound artu. Do juxtapozice staví texty z přelomu nultých a desátých let 21. století In the Blink of an Ear: towards a non-cochlear sonic art (2009), jehož autorem je Seth Kim-Cohen a Listening to Noise and Silence: towards a philosophy of sound art (2010) od Salomé Voegelin. Esej je kritikou obou teoretických konceptů: Kane texty analyzuje a čtivě a srozumitelně argumentuje proti představeným přístupům.
Obě analyzované práce, jak autor předesílá, vycházejí z odlišných pozic: Kim-Cohenův přístup nazývá sonickým idealismem a přístup Salomé Voegelin jako sonickou fenomenologii. Co je však oběma pracím společné, je jejich odpor k Hudbě (orig. Music s velkým m). Oba autoři (Kim-Cohen a Voegelin) chápou zvukové umění jako uměleckou praxi, která se od hudby zásadně liší – nikoli způsobem, jakým pracují se zvukem, ale v otázkách perceptuálních, konceptuálních a institucionálních. Kane argumentuje, proč hraje Hudba roli nepravého oponenta sound artu. V představených teoriích podle něj funguje jako zástupce pro umělecko-historické a umělecko-kritické pozice. Kane trvá na tom, že ani jedna z teorií nepředkládá vhodný aparát a pojmosloví k uchopení vztahu mezi zvukem a hudbou.
V práci The Blink of an Ear, Kim-Cohen zavádí pojem „ne-kochleární“ zvukové umění (non-cochlear sound art) v návaznosti na duchampovské „ne-retinální“ umění a svůj teoretický přístup obecně vyvozuje z teorie výtvarného umění. Kim-Cohen dle autora článku svou práci staví na úvahách Rosalind Krauss jako „expanded sonic practice“ reagujíc na slavnou esej této teoretičky nazvanou Sculpture in the Expanded Field (October, 1979). Zde shledává Kane ironii, neboť přijmeme-li čtení ne-retinálního umění, jak nastiňuje Krauss, jako obranu uměleckých děl, kde divák pouze nepřijímá, ale zároveň vytváří, poté se ne-kochleární zvukové umění Kim-Cohena blíží více podstatě teorie Salomé Voegelin. Voegelin poslech popisuje jako „perceptual engagement with the world, not an act of deciphering codes. The listener is always in a position of uncertainty, always in the midst of constituting the object heard as well as constituting themselves.“ Voegelin dle autora článku explicitně uvádí: “the listener becomes producer.” Zvuk chápe jako efemérní, mizející, neuchopitelný – Kane šibalsky odkazuje i v tomto případě na Krauss a její pojem formless – beztvarý. Brian Kane (jakožto muzikolog a teoretik hudby a zvukového umění) uvádí, že „teorie zvukového umění jednoduše opakuje požadavky teorie [výtvarného, vizuálního] umění.“
Jak se zbavit vizuálně-teoretického aparátu při uvažování o zvukovém umění? Nebo je jeho aplikace dostačující? A jaké jsou další argumenty autora článku proti muzikofobickým tendencím? Pomůže autorovi Theodor Adorno jako korektiv ke kritice vztahu zvuku a společnosti? Celý článek naleznete zde. Záznamy přednášek z programu Obraz versus zvuk naleznete na tomto odkazu.
