Módní slovo postpravda versus politická a mediální praxe

by Jan Vávra

Vyhrál Donald Trump americké volby a odhlasovali Britové odchod z Evropské unie kvůli tomu, že se v kampaních objevovaly lživé výroky? Jakkoliv na dané otázky nelze s odpovědět s patřičnou jistotou, naznačují problémy a nejednoznačnosti, které se vážou k módním slovům jako postpravda či postfakta. Při zaujetí fakty se totiž snadno zapomíná na příběh (narativ; příp. diskurz). Nikdo neoperuje s fakty či lžemi jen kvůli nim samým, nýbrž aby z nich vystavěl určité sdělení. Při zkoumání „stavebních prvků“ však někdy unikne konstrukt ve své celosti. List Washington Post takhle například „ověřoval“ i tu větu z inauguračního projevu Donalda Trumpa, v níž pravil, že USA po minulá desetiletí obohacovaly zahraniční průmysl jiných zemí na vlastní úkor.

Jde o silný a kontroverzní výrok, přičemž Washington Post upozornil, že Washingtonem prosazované dohody o volném obchodu prý na druhou stranu mnoha odvětvím pomohly. Sama analýza WP o kus dále uvádí, že Trump pracoval s hyperbolou. Je dobré si uvědomit, že využití hyperboly v politické komunikaci nepředstavuje Trumpův vynález. Navíc skutečnost, že je něco rozporovatelné neznamená, že jde o sdělení samo o sobě lživé.

Pořád jde ale v první řadě o narativ. Z pohledu Washington Post tak Trump může představovat politika, který populistickými slovy dbá na rozdělení světa na my versus oni. Podle příznivců amerického prezidenta jde ovšem o politika ochotného konečně hájit národní, respektive jejich vlastní zájmy, jež předchozí administrativy ignorovaly – i takto se může “čtení” Trumpových slov lišit. Tím více, když ne všechna tvrzení lze nálepkovat pomocí jednoznačného binárního dělení pravda-lež.

Koncept „postpravdy“ jde samozřejmě problematizovat také řečnickou otázkou, kdy že vlastně ta éra pravdy existovala, jak již nastínil Ondřej Slačálek v interview s The Student Times. Lze také připomenout starší tezi filosofa Václava Bělohradského, který v dokumentu Roberta Sedláčka s názvem Nikdo neposlouchá (2004) popsal dva způsoby, kdy dochází k umenšování významu pravdy: buď represí, omezením množství informací v oběhu, nebo naopak jejich tak výrazným zmnožením, že slovo a informace ztrácí v důsledku inflace sdělení na významu.

Za příklad poslouží nechvalně známé ospravedlnění invaze do Iráku v roce 2003. Když se informace o zbraních hromadného ničení ukázaly jako lež, operace nadále mohla pokračovat pod humanitární záminkou boje proti diktátorovi za zdůrazňování zločinů, které spáchal. Z všudypřítomného množství kolujících informací může vždy patřičný PR tým vytáhnout tu, která danou událost náležitě zarámuje. Pokud má tedy být hlavním rysem éry postpravdy to, že politici již za své lhaní prakticky nic neriskují, i v tomto případě slouží invaze do Iráku jako příklad – 14 let od události vystupuje George W. Bush v roli člověka, který varuje před Trumpem a jeho vztahem k masmédiím. Bushův někdejší spojenec, britský premiér Tony Blair, dokonce podle spekulací zvažuje návrat do vrcholné politiky.

Bylo by však chybou předpokládat, že konstrukce mediálního narativu pokaždé podléhá konkrétnímu cíli, a tedy slouží jako nástroj propagandy. Je třeba si uvědomit, že určitý narativ předkládá de facto úplně každá zpráva. Produkce tiskové agentury ČTK, jejíž servis odebírají všechna významná česká média, není výjimkou. Neznamená to, že jde o narativ předem daný či nutně ve všech zprávách konzistentní, ale že kontext zprávy rámuje její vyznění určitým směrem, dává mu určitý spin.

Například ve zprávě o tom, že v New Yorku při příležitosti 64. narozenin ruského prezidenta Vladimira Putina někdo vyvěsil oslavný transparent s nápisem Mírotvůrce, nechybí pro doplnění kontextu informace, že na den 54. narozenin Putina došlo k vraždě novinářky Anny Politkovské. Informace je rámována sdělením, že v Rusku existují významné figury, například čečenský prezident Kadyrov, jež by dle vlastních slov neváhaly splnit  jakýkoliv Putinův rozkaz. Narativ je zřejmý: pro svého prezidenta by leckdo mohl být ochotný nejen vyvěšovat transparenty, ale i vraždit. Fakticky to ale nevíme; objednavatel vraždy zůstává neznámý.

O pojmu postpravda nedávno debatovala i zakladatelka projektu Fresh Eye Andrea Průchová:

V éře rozmachu sociálních sítí a ryze internetových médií tak dochází nejen k často zmiňovanému rozšiřování informací, jež jsou nezřídka fakticky špatně (bez ohledu na to, zda jde o záměr či nikoliv), ale právě také šíření odlišných narativů. Není náhodou, že takzvané alternativní zpravodajství se propaguje jako takové, které vyplňuje „bílá místa“ zanechaná tzv. médii hlavního proudu.

Zatímco problematikou fakticky špatných zpráv se zabývají mnohé iniciativy a nevládní i vládní instituce, které se snaží takzvané dezinformace rozkrývat a uvádět na pravou míru, problematika narativů zůstává složitější. Uvést “na pravou” míru nějaký narativ je jiná kategorie. Trump a brexit nejsou jen symptomem ztráty významu faktu, ale především ztráty váhy těch institucí a osobností, co se mohly považovat za nositele hlavních společenských narativů, případně za instituce, které měly nastolovat otázky, o nichž se bude příští týden mluvit. Ne náhodou se totiž mluví o éře „postpravdy“ v období, kdy důvěra k institucím významně klesá.

Připomeňme si, že Donalda Trumpa rámovala jako hrozbu většina zavedených amerických médií a vystoupila proti němu i řada osobností ze světa (pop)kultury. Před důsledky brexitu pak varovalo množství analytiků a ekonomů. Když nic jiného, tak tato politická zemětřesení podtrhla, že části společnosti zkrátka dosud dominantní narativy přestávají stačit. Neznamená to naštěstí, že by mediální a intelektuální elity zůstávaly hluché. Není to tak dávno, kdy navíc v USA vyšla kniha s příhodným názvem Cizinci ve vlastní zemi (Strangers in Their Own Land: Anger and Mourning on the American Right). Ta slouží jako sociologická sonda do života lidí, kteří mají intenzivní pocit vykořenění a nespravedlnosti. Podle nich totiž vláda zvýhodňuje ostatní sociodemografické skupiny na úkor bílých pracujících. Otázka pro provozovatele médií, politiky a marketéry všeho druhu pak je, zda dokáží nabízet takový narativ, který by dokázal alespoň částečně přemostit pocity hlubokého štěpení společnosti.

V České republice se však v posledních dnech více než jindy ukazuje, jak se dá z rozdělení společnosti a vlivu těžit. Pokud hovoříme o éře postpravdy jako o době, kdy důležitost faktické správnosti ustupuje narativu a současně jako o době, kde došlo zmnožením komunikačních kanálů k rozrůznění kolujících narativů, nelze nezmínit aktuální politické působení Andreje Babiše a komunikační strategii hnutí ANO. Ta je jasná: popisovat Babišovy kauzy jako důsledek dehonestujících kampaní vedených jeho politickými protivníky, konkrétně pak „tradičními politickými stranami“ a zaujatými médii.

Ministr financí a vicepremiér se tak staví do role oběti spiknutí. Netřeba zmiňovat, že k šíření tohoto narativu využívá ty prostředky, které například před 13 lety expremiér Stanislav Gross, jenž v důsledku kauzy s financováním svého bytu z funkce odstoupil, neměl. Neovládal jeden z největších mediálních domů v zemi a nešířil svá sdělení prostřednictvím Facebooku k očím a uším více než 110 tisíc odběratelů. Čím úspěšněji a viditelněji ale PR tým Andreje Babiše razí tezi o tom, že je ministr financí umlčován, tím více dochází k jejímu faktickému podkopání. „Umlčený“ politik zkrátka nedostává prostor v nejčtenějších novinách ani nemá prostor v televizních debatách. Ta nejdůležitější změna tak neprobíhá v samotném vnímání fakt či pravdy, ale v mocenských poměrech a možnostech toho, kdo všechno může a dokáže šířit uvěřitelný narativ.

Zajímají-li vás další aspekty fungování médií i popkultury, doražte 16. května do areálu Petrohradská kolektiv na další večer z cyklu Fresh Eye. I tentokrát bude v mnohém speciální. Začínáme v 19 hodin.

Autor pracuje jako redaktor deníku E15 a je součástí týmu platformy pro studium vizuální kultury Fresh Eye