» Módní slovo postpravda versus mediální a politická praxe

Vyhrál Donald Trump americké volby a odhlasovali Britové odchod z Evropské unie kvůli tomu, že se v kampaních objevovaly lživé výroky? Jakkoliv na dané otázky nelze s odpovědět s patřičnou jistotou, naznačují problémy a nejednoznačnosti, které se vážou k módním slovům jako postpravda či postfakta. Při zaujetí fakty se zapomíná na příběh. Nikdo nikdy neoperuje s fakty či výmysly jen kvůli nim samým, ale aby z nich doslova vystavěl určité sdělení. Při zaujetí „stavebními prvky“ ale někdy unikne konstrukt ve své celosti, respektive je nazírán deformovanou optikou. List Washington Post takhle například „ověřoval“ i tu větu z inauguračního projevu Donalda Trumpa, v níž pravil, že americký průmysl po minulá desetiletí obohacoval pracovníky jiných zemí na úkor těch vlastních. Jde o silný a kontroverzní výrok, za nímž následoval ten, že podobně americká armáda pomáhala chránit především ostatní země. Washington Post se zaměří na část projevu s tím, že Trump míchal dvě věci dohromady a oboje jsou rozporovatelné. Ano, politický projev hodně pracuje s analogiemi, tedy míchá věci do dohromady. A skutečnost, že je něco rozporovoatelné neznamená, že jde o skutečnost samu o sobě lživou. Pořád jde ale v první řadě o narativ. Z pohledu Washington Post Trump představuje populistu, který důsledně dbá na rozdělení světa na my versus oni, zatímco podle jeho příznivců jde o politika ochotného konečně hájit národní, respektive jejich vlastní zájmy, jež předchozí administrativy ignorovaly.

Koncept „postpravdy“ jde samozřejmě problematizovat také řečnickou otázkou, kdy že vlastně ta éra pravdy existovala, jak již nastínil Ondřej Slačálek v interview s The Student Times. Lze také připomenout starší esej filosofa Václava Bělohradského z roku XY, v níž píše o dvou způsobech, kdy dochází k umenšování významu pravdy: buď represí, omezením množství informací v oběhu, nebo naopak jejich takovým zmnožením, že slovo a informace ztrácí v důsledku inflace sdělení na významu. Za příklad poslouží už dnes z prakticky archetypální ospravedlnění invaze do Iráku v roce 2003. Když se informace o zbraních hromadného ničení ukázaly jako lež, operace nadále mohla pokračovat pod humanitární záminkou boje proti diktátorovi a zdůrazňování zločinů, které spáchal. Z všudypřítomného množství kolujících informací může vždy patričný PR tým vytáhnout tu, která danou událost dostatečně relevantně zarámuje. Pokud má tedy být hlavním rysem éry postpravdy to, že politici již za své lhaní prakticky nic neriskují, i v tomto případě slouží invaze do Iráku jako precedent – 14 let od události byl George W. Bush jedním z těch politiků, kteří varovali před Trumpem coby ohrožením demokracie. Bushův někdejší spojenec, britský premiér Tony Blair, dokonce zvažuje návrat do vrcholné politiky.

Bylo by však chybou předpokládat, že konstrukce mediálního narativu vždy podléhá konkrétnímu cíli, a tedy slouží jako nástroj propagandy. Je třeba si uvědomit, že určitý narativ předkládá de facto úplně každá zpráva. Produkce tiskové agentury ČTK, jejíž servis odebírají všechny významná česká média, není výjimkou. Neznamená to však, že jde o narativ předem daný či nutně konzistentní, avšak každý kontext rámuje vyznění určitým směrem, dává mu určitý spin. Ve zprávě o tom, že v New Yorku při příležitosti Xy. Narozenin ruského prezidenta Vladimira Putina někdo vyvěsil oslavný transparent, nechybí pro doplnění kontextu informace, že na den jeho předchozích narozenin došlo k vraždě novinářky Anny Politkovské. Informace je rámována sdělením, že v Rusku existují významné figury, například čečenský gubernátor Kadyrov?,jež by dle vlastních slov neváhali udělat pro prezidenta úplně všechno a že v Rusku znamenají narozeniny prezidenta trochu jinou událost než v jiných zemích. Narativ je tedy jasný: pro svého prezidenta by leckdo mohl být ochotný nejen vyvěšovat transparenty, ale i vraždit, přestože to fakticky nevíme; vrah Politkovské zůstává neznámý.

O pojmu postpravda nedávno debatovala i zakladatelka projektu Fresh Eye Andrea Průchová:

V éře rozmachu sociálních sítí a ryze internetových médií, které se mnohdy snaží fungovat bez četného redakčního týmu, tak dochází nejen k často zmiňovanému rozšiřování informací, jež jsou nezřídka fakticky špatně (bez ohledu na to, zda jde o záměr či nikoliv), ale právě také šíření odlišných narativů. Není náhodou, že takzvané alternativní zpravodajství se propaguje jako takové, které vyplňuje „bílá místa“ zanechaná tzv. médii hlavního proudu.

Zatímco problematikou fakticky špatných zpráv se zabývají mnohé iniciativy a nevládní i vládní instituce, které se snaží takzvané dezinformace rozkrývat a uvádět na pravou míru, problematika narativů zůstává v pozadí. Trump a brexit nejsou jen symptomem ztráty významu fakt, ale především, alespoň dočasně, ztráty váhy těch institucí a osobností, které se mohly považovat za nositele hlavních společenských narativů, za ty instituce, které měly nastolovat otázky, o nichž se bude příští týden mluvit. Ne náhodou se mluví o éře „postpravdy“ v období, kdy důvěra k institucím významně klesá. Připomeňme si, že Donalda Trumpa rámovala jako hrozbu většina zavedených amerických médií a vystoupila proti němu i řada osobností ze světa (pop)kultury. Před důsledky brexitu pak varovala řada analytiků. Když nic jiného, tak tato politická zemětřesení podtrhla, že části společnosti zkrátka dosud dominantní narativy přestávají stačit. Neznamená to, že by mediální a intelektuální elity zůstávaly hluché. Je i v jejich zájmu reflektovat svět co nejadekvátněji a v jeho komplexitě. Není to tak dávno, kdy navíc v USA vyšla kniha s příhodným názvem Cizinci ve vlastní zemi, která slouží jako sociologická sonda do života lidí, kteří mají intenzivní pocit vykořenění. Ne náhodou jde převážně o konzervativní voliče mimo oblasti velkých amerických měst. Otázka nejen pro provozovatele médií i marketéry všeho druhu pak je, zda dokáží nabízet takový narativ, který by dokázal alespoň částečně přemostit pocity hlubokého štěpení společnosti.

V České republice se však v posledních dnech více než jindy ukazuje, jak se dá z rozdělení společnosti a vlivu těžit. Pokud hovoříme o éře postpravdy jako o době, kdy důležitost faktické správnosti ustupuje narativu a současně jako o době, kde došlo ke zmnožením komunikačních kanálů k rozrůznění kolujících narativů, nelze nezmínit politické působení Andreje Babiše a komunikační strategii hnutí ANO. Ta je jasná: popisovat Babišovy kauzy jako důsledek dehonestujících kampaní vedených jeho politickými protivníky, konkrétně pak „tradičními politickými stranami“ a zaujatými médii. Ministr financí a vicepremiér se tak staví do role oběti spiknutí. Netřeba zmiňovat, že k šíření tohoto narativu využívá ty prostředky, které například před 13 lety expremiér Stanislav Gross, jenž v důsledku kauzy s financováním svého bytu z funkce odstoupil, neměl. Neovládal jeden z největších mediálních domů v zemi a nešířil svá sdělení prostřednictvím Facebooku k očím a uším více než 110 tisíc odběratelů. Doba, kdy by ta největší česká vydavatelství mohla rozkrývat a rozvíjet konkrétní kauzy společně, je ovšem zjevně pryč. Čím úspěšněji a viditelněji ale PR tým Andreje Babiše razí tezi o tom, že je ministr financí umlčován, tím více dochází k jejímu faktickému podkopání. „Umlčený“ politik zkrátka nedostává prostor v nejčtenějších novinách ani nemá prostor v televizních debatách. Ta důležitější změna ale dost možná neprobíhá jen ve vnímání fakt či pravdy, ale v mocenských poměrech a možnostech toho, kdo všechno může a dokáže šířit uvěřitelný narativ.

Zajímají-li vás další aspekty fungování médií i popkultury, doražte 16. května do areálu Petrohradská kolektiv na další večer z cyklu Fresh Eye. I tentokrát bude v mnohém speciální. Začínáme v 19 hodin.

Autor pracuje jako redaktor deníku E15 a je součástí týmu platformy pro studium vizuální kultury Fresh Eye.



> archiv