Mediální reprezentace jako spektakularizace pohřbívání Václava Havla

by Anežka Příběnská

Vůdce – ale vůdce koho? Diplomová práce Mediální reprezentace jako spektakularizace pohřbívání Václava Havla ukazuje, že atributy připisované významným politickým osobnostem nevznikají ze vzduchoprázdna, ale jsou součástí konkrétní společenské praxe. Jak zazní v dané práci Anežky Příběnské, pohřbívání Václava Havla, Lady Diany či Jásira Arafata nese shodné mediální aspekty.

Autorka se ale zaměřila na pohřeb Václava Havla a mediální obraz tohoto aktu. Analýza vybraných článků ze tří českých deníků (Blesku, MF Dnes, Práva) podle ní ukazuje, že deníky shodně konstruovaly pohřbívání jako rituální drama o dvou jednáních. V prvním jednání – v období s vyšší mírou spektakularizace a vyšším mediálním pokrytím – bylo pohřbívání zobrazeno jako výjimečná událost odehrávající se na jevišti s hvězdnou účastí celebrit a davem obecenstva a bylo nabízeno ke sledování a nazírání jako exkluzivní zboží, zábavná kulturní akce; publiku tohoto mediálního spektáklu byla připsána jednotná identita.

Ve druhém jednání – v období nižšího mediálního pokrytí a nižší míry spektakularizace – byl příběh o Havlově pohřbívání i rituál přechodu uzavřen symbolickým uvedením zemřelého do pantheonu významných osobností prostřednictvím záměru přejmenovat po Václavu Havlovi letiště Ruzyně. Editoriální postupy a diskurzivní strategie byly shodné i v případě médií, které jsou jinak odlišné svou politickou orientací (levice-pravice) i editoriální ideologií (bulvární-seriózní).

Pohřbívání Václava Havla bylo totiž velkolepé. Zahrnovalo oficiální i spontánní pietní akce s účastí davů, převoz ostatků zesnulého na lafetě děla, na němž byla převezena i rakev T. G. Masaryka, a neobvykle dlouhý státní smutek, který vyvrcholil pompézním státním pohřbem v katedrále sv. Víta za přítomnosti světových státníků a českých osobností. Tradiční atributy pohřbívání se zde střetávaly s dalšími aspekty, které s pohřbíváním vlastně nesouvisí.

Mediální obrazy truchlení a vzpomínání po smrti slavných osobností však vykazují podobné znaky nehledě na stát a kulturní okruh. Zobrazují emotivní projevy truchlení, celebritě připisují identitu obyčejného člověka blízkého čtenářům a zároveň symbolu reprezentujícího obecné kulturní hodnoty. Média pohřbívání narativizují, vyprávějí ho jako příběh, který do sebe pojímá právě zmíněné protikladné identity celebrit. Konstruují obraz rituální jednoty truchlících, doslova (znovu)vytvářejí jejich společnou identitu.

Pohřební přechodový rituál však současně klade důraz na změnu, kterou tato jednotná identita prochází. Ze sympatizantů Václava Havla se stávají lidé, kteří si musejí více či méně naléhavě klást otázku “Jak pokračovat v jeho odkazu? Co byl jeho odkaz?” Havel jim už odpovědi nedá.

Tento rituál pozůstalým vyrovnat se s novou situací. Jako aspekt spektáklu má ovšem také silný potenciál dramatizovat události právě proto, že se soustředí na fázi přechodu, která je dočasná a slibuje pokračování příběhu, nový začátek. Vychází se z předpokladu, že jde o příběh, který stojí za to rozvíjet. Autorka připomíná, že dočasnost, dramatizace a život ve formě plynoucího příběhu jsou aspekty, které do teorie spektáklu rovněž patří – minimálně v podání Douglase Kellnera (2003), jenž rozvíjí teorii Guye Deborda.

Do jaké míry tedy charisma či autorita zůstávají „přirozenými“ a do jaké míry jsou budovány prostřednictvím vizuálních znaků? Odpovědi na tyto otázky může přinést už blížící se tematický večer Obraz versus vůdce, který proběhne 15.12. 2015 od 19 hodin v Prámu.