Práce, obhájená Petrou Kumovou na FHS UK, se soustřeďuje na jedince, kteří patří k těm, již se dále nedožadují pozornosti „těch u moci“, ale chopili se šance sami spravovat své životy. Autorka má dle vlastních slov na mysli ty, již se organizují v hnutích, které Day (in Novák, 2013b) nazývá „nejnovějšími”, Optika se díky její dlouholeté zkušenosti a zálibě pobývat v jednom takovém hnutí zúžila na jedince v hc-punkové subkultuře. “Přesnější by bylo spíše říci kontrakultuře, protože ideologie hcpunku vychází z opačných pozic, hodnot a představ než těch, které uznává převládající společnost. Práce zkoumá, jak se informátoři z hc-punkové kontrakultury, kteří spolupracují ve mnou vybraných kolektivech, vyrovnávají s denně žitou zkušeností,” píše Petra Kumová.
K hc-punku na úvod dodává, že vznikl v reakci na komodifikaci a komercionalizaci punku, takže se již svojí podstatou obecně vymezuje vůči komodifikaci, zejména si však uvědomuje její provázanost s tržně orientovaným kapitalistickým systémem, připomíná autorka. Vznik hardcore-punku se obecně datuje přibližně od konce 70. let 20. století v USA, kdy se formuje zejména v reakci na úpadek a komercionalizaci punku. Depolitizovaná punková subkultura s heslem „no future“, provázená alkoholickými excesy, násilným chováním a promiskuitou jedinců, kteří do ní patřili, již nesplňovala představy o rebelii proti společnosti. Nabízela pouze destruktivní pohled ústící v deziluzi a nihilismus. Část amerických punkerů se vrací ke kořenům samotné subkultury, zejména tím, že se „zaktivizuje“ a prostřednictvím přímé aktivity se snaží vytvářet alternativy k některým způsobům fungování stávající společnosti. Na roztříštěných punkových základech buduje komunitu, která má navrátit punku „radikálnost“ .
Jak tedy v takovém kontextu chápat pojem subkultura? Podle autorky popisuje kvazihomogenní sociální prostor obklíčený oponentní mainstreamovou společností a vyznačuje se politickou aktivitou namířenou proti této společnosti, jež více neodpovídá komplexitě současných kulturních a politických subkultur mládeže Studium lokální hardcore-punkové scény v České republice prokázalo, že dokonce již není nadále možné chápat alternativní pojem „scéna“ jako ustálený celek přímo navázaný na politické aktivity nebo jiné sociální útvary, jako je například sociální hnutí (Císař a Koubek, 2012). Ve skutečnosti se jak kulturní, tak politické prvky různě prolínají, utvářejí diskursivní prostor, kde se jednotlivé črty i předmět zájmu mění v závislosti na okolí a okolnostech, ve kterých se scéna vyvíjí. V návaznosti na aktivní a radikálně odmítavý postoj hc-punku vůči hodnotám majoritní společnosti a dominantní kultuře, můžeme tuto subkulturu chápat jako kontrakulturu spojovanou s potřebou protestu, která reaguje na sociální a politické klima ve společnosti, na nemožnost seberealizace, na diskriminující charakter legislativy atp.
Samotný výzkum pak proběhl na vybraných víceméně „pražských“ kolektivech, v nichž bylo poměrně velké zastoupení členů, kteří nepocházejí z Prahy, ale všichni až na dva informátory v ní bydlí. V jednom případě informátorka spolupracuje s „mimopražským“ kolektivem a je jeho součástí a další dva informátoři fungují paralelně v několika mimopražských i pražských kolektivech (s pražskými informátory hrají ve více kapelách a těchto několik kapel dohromady zaštiťuje více aktivit rozdělených do několika kolektivů). Svou náplní a taktiky bychom kolektivy mohli připodobnit nejnovějším sociálním hnutím, jak je popisuje Novák (2013b): zpochybňují logiku hegemonie, snaží se jednat mimo státní a korporátní mocenské struktury, uplatňují přímou akci v jednání, a i když postrádají ucelenou ideologii, cílem jsou pro ně organizace, které vytvářejí bez hierarchie, dominance a útlaku. Jedinci v kolektivech neapelují na vlády a korporace, aby změnili své chování, ale svých cílů dosahují produkováním jiných vzorců chování, oproti těm prosazovaným v neoliberální globální hegemonii, čímž možné alternativy v praxi potvrzují a zvnitřňují. Vychází z předpokladu, že svoboda a emancipace není to, o co musíme žádat, ale je nutné je uplatňovat a praktikovat, až se samy stanou výsledkem jednání. Mezi zkoumané kolektivy patří například:
Food not Bombs. Anarchistický kolektiv, který v Praze vaří dvakrát týdně vegetariánské jídlo pro lidi bez domova.
Infocentrum Salé. Autonomní infocentrum, které spravuje anarchistický kolektiv, jenž nabízí prostor k realizaci různým antiautoritářským kolektivům a jednotlivcům. Denně zde funguje program (přednášky, promítání filmů a mnoho jiných akcí), podává se veganské jídlo za dobrovolnou cenu, k dispozici je knihovna s anarchistickou literaturou, freeshop a distro
Coffee Nerds for Liberation. Kolektiv, který zaštiťuje několik v minulosti oddělených kolektivů.
Wolkrofka. Někdejší autonomní, v současnosti již neexistující prostor, který se snažil fungovat na principu otevřené DIY komunity a poskytovat prostor alternativním nekomerčním aktivitám s důrazem kladeným na aktivitu všech členů a vzájemnou pospolitost.
Bikepunx. Kolektiv lidí, kteří již čtvrtým rokem pořádají cyklistické závody v Praze. Závody jsou organizovány na principech DIY.
Kolektivy se v tomto směru liší, zejména v činnostech, které ještě spolu finančně sdílejí (pokrytí nákladů na turné, pronájem zkušebny a jiné) anebo nesdílejí (vydávaní zinu, nebo různé projekty, které v rámci kolektivu dělají jednotlivci, ale pořád svým způsobem patří do jejich společných aktivit). Je to umocněné zejména tím, jak blízké jsou mezi nimi vztahy. Čím jsou si bližší, tím je mezi nimi více důvěry a také vědí, kdo se nachází v jaké finanční situaci. Podmínkou členství není rovnoměrný finanční podíl, který vkládají, ale sdílení společné aktivity: „Takže většinu těch čísel jsem jako i ňákým lvím podílem udělala já. A vždycky jsem, protože ta druhá holka vlastně, když se začla na tom podílet vod toho čísla vosum, tak ta jako prostě studovala, neměla žádný prachy, já jsem v tý době už jako pracovala, tak jsem vždycky do toho ňáký peníze dala.“ (Emča)
„No, neni to akože každý rovným dielom a keď je niečo treba pokryť mimo toho distra a mimo tých spoločných peňazí, čo sú v nejakej kase, tak každý dá podľa svojích možností, ak to tak mám povedať.“ (Jozef)
V samotné subkultuře se různorodým způsobem přistupuje nejen k finančním aspektům věci, ale také anarchismu,na jehož principech všechny řečené kolektivy fungují. Kritiky vycházejí od jedinců jak na okraji (ve větší míře), tak i v jádru scény (samozřejmě záleží na lokálním kontextu scény, některé scény mohou k anarchismu inklinovat více). Často jsou vznášeny námitky typu, že nikdo přece nechce totální anarchii, svrhnutí systému, nebo se poukazuje na „nezřízený život“ anarchistů, jak autorku upozornila její kamarádka:
„… to jsou přece hovno anarchisti, všichni tam [Salé] něco mezi sebou mají a spěj jim tam všude nějaký divný lidi a ti jim tam všechno sežerou a voni pak nemaj co jíst…“
V samotné subkultuře jsou zaběhnuté představy o anarchismu, které často odrážejí názor mainstreamové kultury, spojené zejména s představou totálního chaosu, „punkového“ komunitního bydlení, ztráty soukromí a soukromého majetku, se stereotypy a normami „správného chování“, které je moralizováno (často ve spojitosti s volnými sexuálními vztahy mezi jedinci apod.). Dále se hodnotí do jaké míry je jedinec, který „se označuje“ za anarchistu skutečně anarchistou, což se považuje podle jeho aktivit a životního stylu. Naopak se často poukazuje na to, když se jeho chování neztotožňuje s tím, co si ostatní představují, že by „měl správný anarchista dělat“ a považuje se to za selhání. Také se hodnotí, co vlastně anarchisté obecně dokázali a často to směřuje k závěrům, že je to jakýsi „výstřelek“ několika jedinců, kteří se předhánějí v radikálních anarchistických teoriích, ale v podstatě bez výsledku. I samotní anarchisté jsou si podle Petry Kumové vědomi stereotypů, které se tradují a snaží se proti nim vymezit, jako například Infocentrum Salé ve svém manifestu uvedeném na internetových stránkách uvádí: „Anarchismus pro nás ale není souborem dogmat a ani nejsme uzavřeni v nějaké subkultuře.“
Tato ambivalence postojů vůči anarchismu v hc-punkové subkultuře se ale hodně vyjasnila při zkoumání jednotlivých kolektivů, píše Petra Kumová. Autorka uvádí ty principy, jež sami informátoři pojmenovávali, tedy rozhodování konsensem, nehierarchické a neformální fungování, rovnost všech, autonomní jednání, přímá akce, solidarita, kolektivní zodpovědnost, decentralizace, vytváření vlastních hodnot, odpor proti stereotypům veškerého charakteru a proti systému jako takovému, zejména však kapitalismu. Převážná většina se jmenovitě považuje za anarchisty nebo konkrétně pojmenovává principy, na kterých kolektiv funguje jako anarchistický. Menší část na těchto principech funguje, ale slovně je jako anarchistické principy nepojmenovává a ani jeden z nich se vůči anarchismu nevyhraňuje.
Kdo se chce o tematice subkultur dozvědět více, je zván na další tematický večer z cyklu Fresh Eye, tentokrát s názvem Obraz versus subkultura. Koná se 15. listopadu od 19 hodin v prostorech Petrohradská kolektiv.
