Konstruktivistická analýza protiteroristických politik USA a EU na základě odlišnosti jejich identit

by Martina Pančíková

Výchozím předpokladem práce je, že rozdílnost protiteroristických politik USA a EU je dána především jejich rozdílnou identitou, z které následně vyplývají rozdílné ideové hodnoty. Na základě nich státy interpretují svět, vytvářejí a prioritizují své zájmy, legitimizují své jednání a také nahlížejí na ostatní aktéry mezinárodního systému. Teoretickým rámcem pro tuto analýzu je sociální konstruktivismus doplněný konceptem moderní a postmoderní identity Roberta Coopera.

“Teorie konstruktivismu, doplněná o koncept identit R. Coopera, umožňuje vyvozovat závěry o protiteroristické politice z analýzy sdílených představ elit o tom, jaká je jejich identita a účel státu na mezinárodní scéně. Zdrojem těchto představ o identitě vlastního státu ve světě může být jak vnitrostátní kontext, zejména historický či sociální, ale i vnější očekávání ostatních aktérů a jiné strukturální faktory,” uvádí autorka diplomové práce Martina Pančíková, která svou analýzu obhájila na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Autorka připomíná, že pocit ohrožení terorismem, který “byl patrný po útocích na USA 11. září 2001, v následujících letech postupně slábnul. V podobě vyhlášení Islámského státu (IS) nicméně opět ožívá a především pro Evropany je tato hrozba více děsivá, jelikož se v přímém ohrožení ocitla sama Evropa. Vzhledem k nedávným teroristickým útokům v Bruselu, kterým předcházely podobné útoky v Paříži je jasné, že nyní globální terorismus a válka proti němu vyhlášená po 11. září USA, se týká i jí. Otázkou zůstává, zda se bude EU držet své dosavadní protiteroristické strategie, kdy preferuje cestu diplomacie a mezinárodního práva, nebo svou strategii tváří v tvář přímému ohrožení svého teritoria, identity a hodnot, změní.”

Ač lze získat dojem, že islamisté berou “Západ” jako jeden celek, který podle nich zasluhuje vyhlazení, “Západ” proti nim jednotným způsobem nepostupuje. Právě na tyto rozdíly v přístupu Spojených států a zemí Evropské unie se Martina Pančíková zaměřuje a zasazuje je do širšího historického kontextu. “Útoky z 11. září byly prvním velkým zásahem proti USA na jejich území, a kromě poměrně krátké občanské války v 19. století měly zkušenosti s válkou pouze na území jiných států. (…) Pro USA je terorismus externí hrozbou, se kterou je tudíž možné bojovat mimo své území,” uvádí autorka.

Dále připomíná, že historická zkušenost Evropy se od americké velmi liší. “Již po staletí probíhaly na území Evropy války o moc a území, s kterými státy vznikaly i zanikaly. Po těchto zkušenostech a především po zkušenostech se světovými válkami, které Evropu značně poznamenaly, evropské státy od války jako možnosti řešení případných sporů upustily. Vytvořením Evropského společenství a později EU se vydaly cestou ekonomické a politické spolupráce a vytvořily klima, ve kterém válka není prakticky možná. Díky této nové evropské filozofii a faktu, že během 20. století řešení evropských bezpečnostních hrozeb přebíraly USA, se zformovala i strategie EU v otázce boje proti terorismu. Stejně jako v rámci EU tak i ve světě razí mírovou cestu řešení sporů. Evropa terorismus vnímala spíše jako domácí problém, který je nutno řešit nástroji jednotlivých států. I přesto, že před vyhlášením IS měla EU již zkušenosti s teroristickými útoky islámských extremistů, boj proti terorismu vnímá spíše jako záležitost justičních a policejních orgánů. Před vojenským řešením dává přednost lepší výměně informací, společnému právnímu rámci a také spolupráci s mezinárodními partnery,” dočteme se v diplomové práci.

Výše popsané skutečnosti mají podle autorky závažné důsledky pro vývoj vztahů obou geopolitických celků: “Teroristické útoky na USA z 11. září v roce 2001 a následné vyhlášení války proti terorismu partnery nesblížil. EU sice zpočátku USA podpořila, nicméně postupem USA se na své spojence ani neohlížely a demonstrovaly svou vojenskou sílu. Toto jednání dokazuje rozdílné strategické kultury transatlantických spojenců. Období solidarity bezprostředně po útocích vystřídal rozkol mezi USA a EU. Evropa vytýkala USA unilaterální chování, nedostatek diplomacie a upřednostňování vojenské síly. USA naopak vyčítaly Evropě neochotu podpořit je a nečinnost, kterou vnímaly jako historicky danou, a která se projevila například ustupováním požadavkům Adolfa Hitlera. Tento rozkol pramení z rozdílných protiteroristických strategií obou států, které se zformovaly na základě historických zkušeností a na jejich základě vytvořených identit USA a EU.”

Odlišnost těchto identit lze také konceptualizovat podle rozdělení vývojových stádií jednotlivých států na etapy moderní a postmoderní, jak je chápe Robert Cooper. Moderní oblast světa označuje jako takovou, kde se nacházejí tradiční státy, které se chovají na základě principů dle C. Clausewitze nebo N. Machiavelliho. Státy si v této části světa střeží svoji suverenitu a monopol na moc a násilí, které neváhají použít. (Cooper 2002: 12) Jako základní principy identity moderních států R. Cooper uvádí zejména rovnováhu moci, exkluzivnost státní suverenity, národní zájem, teritorialita a oddělení domácích a zahraničních záležitostí, přičemž do domácích záležitostí nesmí zasahovat nikdo externě. Bezpečnost je definována úzce, a to jako absence vojenského ohrožení. Moderní státy jsou v otázce své identity nekompromisní a ztotožnění se s národním zájmem a identitou je prioritní. Podle konceptu se v moderní fázi nacházejí státy jako Čína, Brazílie nebo Indie. Evropa se nacházela v moderní fázi od roku 1648, kdy byla 19 vestfálským mírem ukončena třicetiletá válka a dle autora byla překonána počátky evropské integrace v polovině 20. století. (Cooper 2000: 16–19) Poslední částí světa je postmoderní oblast, která stojí na zavržení moderní tradice suverénního národního státu. Charakteristické rysy postmoderního státu jsou následující:

  • Odstranění bariéry mezi domácími a zahraničními záležitostmi
  • Systém vzájemného zasahování a dohledu institucí a států nad tradičně vnitřními záležitostmi států
  • Odmítnutí užité síly jako nástroje k řešení sporů a následná kodifikace pravidel chování, kterým se státy podřizují dobrovolně
  • Klesání významu státních hranic v důsledku proměny identity a role státu, ale také vlivem technického rozvoje dopravy, komunikace a jaderních zbraní
  • Bezpečnost je založena na transparentnosti, vzájemné otevřenosti, zranitelnosti a závislosti (Cooper 2002: 13)

V postmoderním světě je pojetí bezpečnosti širší, píše Martina Pančíková, mír není pouhou absencí války jako v moderním pojetí. Důraz je kladen také na sdílení a šíření pozitivních hodnot jako například svoboda nebo spravedlnost. Postmoderní státy záměrně vytvářejí vzájemnou bezpečnostní závislost na pozitivním principu bezpečnosti. Vzájemnou závislost a zranitelnost postmoderních států ukotvují a ochraňují mezinárodní instituce a organizace. Přijímají omezení své suverenity a strukturovanou identitu. V mezinárodním prostředí podporují spolupráci s nevládními organizacemi a rozvoj nadnárodní občanské společnosti jako prostředku k šíření demokracie. (Buzan, Little 2000: 356–360) Podle Bradleyho S. Kleina se postmodernita posunula od „státocentrické geopolitiky suverenity k fragmentaci politické moci, k deteritorializaci sociálního prostoru a k mnohočetným rozměrům identity v čase a v prostoru“ (Klein 1994: 134). Mezi organizace vykazující postmoderní prvky se řadí např. instituce bretton-woodského systému. Mezi instituce narušující suverenitu států se řadí zejména Mezinárodní trestní tribunál nebo Evropský soudní dvůr pro lidská práva. Podle R. Coppera je jediným postmoderním systémem EU, na cestě k postmodernitě označil Japonsko a Kanadu. (Cooper 2000: 22–29) USA nebyly prozatím přiřazeny 20 k žádné oblasti, neboť jak vysvětluje Cooper, je jejich případ složitější.

Pochybnosti o identitě USA byly ovšem do značné míry rozptýleny po teroristických útocích z 11. září 2001. Následující vývoj událostí ukázal, že USA jsou zakotveny v moderní oblasti. Projevy moderní identity USA lze pozorovat zejména při jednáních týkajících se posilování mezinárodních institucí vykazujících postmoderní prvky, jako je omezování státní suverenity nebo vměšování do vnitřních záležitostí států, uvádí Martina Pančíková. USA se nejdříve snažily brzdit a následně se nepřipojily k Úmluvě o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob biologických a toxinových zbraní a jejich zničení, v prosinci 2001 USA vypověděly Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany, neratifikovaly Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek nebo se snažily v OSN zablokovat přijetí Úmluvy o zákazu mučení. (Šedivý 2002: 13) Všechny tyto instituce a smlouvy měly posílit postmoderní prvky mezinárodních vztahů, které by v konečném důsledku omezily suverenitu jednotlivých států a vytvářejí nadstátní řád, kterému by země podléhaly. Dochází tedy k revizi amerických mezinárodněprávních závazků nebo k jejich uvolňování v případě ohrožení jejich národní suverenity.

Kdo se chce dozvědět ještě o mnoha dalších souvislostech “boje proti terorismu”, nechť přijde 18. října v sedm hodin na tematický večer Obraz versus TerorismusBudeme se na vás těšit v nových prostorech kulturního centra Petrohradská kolektiv.