Jsem vegan a jsem sám (Veganství a sociální exkluze)

by Martin Mach

Na příkladu veganů je možné sledovat společenskou dynamiku, lze na něm pozorovat mechanismy společenské kontroly a vyrovnávání se se společenskou nekonformitou, píše v úvodu své diplomové práce, obhájené na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS Martin Mach. Jak z textu dále vyplyne, zdrojem značného sociálního tlaku může být i jinakost v oblasti stravování. “Jinakost veganů je – co se týče stravování – naprostá. Veganský jídelníček je prostý jakékoliv potraviny živočišného původu – neobsahuje žádné maso, vejce, mléko, sýry. V našem sociokulturním prostředí věc nenormální, nezvyklá a provokující,” píše autor.

Tereza Horvátová (2003) již dříve ve svém výzkumu poukázala na to, že vnímání normality se u vegetariánů postupně mění. „Vypravěči se mnohokrát setkali s tím, že byli coby vegetariáni označeni jako nějakým způsobem nenormální. Snaží se tedy s tímto pojmem nějak vypořádat, nějak ho vyjasnit. Většinou sami vnímají, že ´normální´ je prostředí, ve kterém vyrůstali, tedy prostředí ne-vegetariánské, ale přiznávají, že to někdy cítí opačně. Uzavírají se totiž do ´vegetariánského světa´. Mají partnery a přátele vegetariány a pomalu zapomínají na svou odlišnost, ´ne-normalitu´. O to naléhavěji se jim však připomíná v kontaktech s příslušníky ne-vegetariánské většiny“ (Horvátová 2003: s. 52) Na tyto teze se pokusil Martin Mach navázat a částečně je zproblematizoval.

Průměrný věk jeho respondentů byl 24 let. Nejstaršímu bylo třicet let (Petr), nejmladší bylo osmnáct (Anežka). Kromě vdané Lenky všichni respondenti svobodní. Kromě Anežky, která aktuálně studuje střední školu, měli všichni respondenti ukončené středoškolské vzdělání, jeden vyšší odborné vzdělání a čtyři právě studovali vysokou školu, jeden z nich studoval při zaměstnání. Šest respondentů je zaměstnaných. Jejich společným rysem je, že všichni byli či stále jsou aktivní co se týče propagace veganství až na výjimku v podobě Standy. Ten zmínil, že vypracoval seznam živočišných složek, které mohou veganům pomoci v každodenním obstarávání stravy. Výslovně aktivistou či aktivním se necítí, byť k aktivistům cítí obdiv a uvažuje o tom, že by se stal členem některé organizace na ochranu zvířat.Jedním ze společných znaků respondentů nicméně je, že přechod z neveganské stravy na veganskou nebyl přímý. Každý z respondentů měl kratší či delší vegetariánské období, které bylo jakýmsi mezikrokem k veganské dietě.

Vždy jde ale o odmítnutí z pohledu vegana zbytečného, nesmyslného a nepřijatelného utrpení zvířat. Tato motivace je na základní hodnotové rovině všem respondentům společná. Někteří respondenti uváděli i další doprovodné motivace. Janu k přechodu k vegetariánství inspiroval budhismus a výroky dalajlámy o možnostech volby toho, co jíme. K veganství pak přešla na základě informací o utrpení zvířat. Standa uvedl jako inspiraci k přechodu na vegetariánství televizní pořad o židovských stravovacích zvycích kašrut, což byl první podnět k zamyšlení nad etickými souvislostmi toho, co jí. Přijetí veganství pak popisuje jako ryze racionální rozhodnutí nepůsobit utrpení. Eliška uvedla, že maso zpočátku nejedla proto, že jí prostě nechutnalo. K přechodu na veganství ji pak přiměly informace o zacházení se zvířaty.

Výrazný společný znak všech respondentů také je, že se vegetariány a posléze vegany stali v době dospívání (Anežka a Eliška se staly vegetariánkami ve velmi mladém věku – ve 12 letech). Tento fakt přináší celou řadu otázek: Jsou vegani, kteří se ke změně stravovacích návyků rozhodli až v době dospělosti nebo dokonce stáří? Je pravděpodobnější (častější), že se člověk stane veganem právě v době adolescence? Liší se důvody, vedoucí k rozhodnutí stát se veganem, u dospívajících a dospělých? V čem? Na tyto otázky autor odpověď nezná. Na nabízející se otázku, zda přechod k veganství nebyl motivován také potřebou vymezit se vůči rodičovské autoritě, částečnou odpověď však ano. Někteří vegani zmiňovali, že jejich vegetariánství a veganství bylo jako projev puberty rodiči vnímáno. Petr to popisuje takto: „Měli pocit, že to je nějaká jako teenagerská ta, co za pár let přejde, za pár měsíců“; Jana na otázku, zda vegetariánství nesouviselo s potřebou vymezit se vůči rodičům: „Já myslím, že určitě. Že je vždycky nějaký moment, kdy se člověk snaží obstát před rodiči se svým názorem a být jim nějakým způsobem rovnocenný. Takže ano, myslím, že určitě“. Eliška na podobnou otázku odpovídá: „Já ho tedy necítím vůbec, ale myslím si, že oni [rodiče] mají pocit, že tam nějaký [vzdor] je nebo byl“. Naopak František a Marek svůj přechod k vegetariánství a veganství za revoltu vůči rodičům nepovažují. V ostatních rozhovorech toto téma nezaznělo.

V oblasti stravovacích návyků tak vystoupili ze společenské konformity. Tím se však vystavili sociální kontrole, která jakékoliv vybočení z normy sankcionuje. Sankce se projevují zejména v podobě sociálního tlaku okolí, svou roli (alespoň z počátku) hrají ale i všednodenní praktické komplikace, které s neobvyklým stravovacím návykem souvisí.

Vegani se často setkávají s prostou otázku, co vlastně vegan jí. Z rozhovorů vyplývá, že někteří lidé vůbec pojem „vegan“ neznají a neumí si pod ním nic představit. Pokud lidé mají nějakou představu o veganech, jde zpravidla o prekoncepty či předsudky. Ty pak odrážejí přesvědčení neveganů, že jíst maso je normální a opačně – nejíst maso je nenormální. Respondenti jsou v situaci, kdy musí vysvětlovat, co a jak jedí, že nehladoví a že jejich strava jim umožňuje normální život. Velkou roli často hraje osobní příklad a předvedení veganské kuchyně. Někteří vegani nabourávají předsudky okolí i jinými prostředky, například svými úspěchy ve sportu. Podle Marušky se majoritní společnost dívá na vegany „skrz prsty“ a vnímá je jako „blázny“. Jana popisuje něco podobného, v očích majoritní společnosti jsou vegani „magoři“. Petr si myslí, že majoritní společnost vnímá vegany jako „exoty“ či jako „neškodné blázny“. Podle Františka majoritní společnost hodnotí vegany jako lidi, „kteří mají obecně nižší inteligenci a … prostě že jsme dementi“. Lidé podle něho mají k veganům despekt, pokud vůbec vědí, co znamená vegan. Častým předsudkem vůči veganům je, že jde o lidi, kteří se chtějí vzdát civilizačních výdobytků a chtějí se, jak popsala Lenka, „vrátit do jeskyní“. Podle ní jsou vegani často spojování s ekologickým extrémismem. Podle Elišky nechápou, „že se ze mě nestává pračlověk, ale že se snažím krůček po krůčku volit to lepší“. Podle ní funguje stereotyp, že kdo je vegan, ten patří do lesa. Marek se setkal i s představou, že vegan by měl mít „batikovaný zvonáče a dlouhý vlasy“. Václav hovořil o tom, že lidé si vegany často spojí se „zelenými“. Podle Václava ale vůbec není pravidlem, že by vegan musel být zapojen v environmentálním hnutí.


Kdo se zajímá o další kontext produkce jídla, správy těla a koncepce zdraví, nesmí chybět 12. prosince na přednáškovém večeru z cyklu Fresh Eye, tentokrát s názvem Obraz versus BIO. Začínáme v 19 hodin ve vršovických prostorech Petrohradská kolektiv.


Markovi a Karlovi se díky tomu, že jsou oba sportovci, daří stereotypy jejich okolí nabourávat. Jde zejména o předsudek, že vegan je člověk chabého zdraví, vyhublý a slabý. Na takové komentáře Karel odpovídá: „ne, dělám thajský box a jsem docela úspěšný“. Marek se aktivně věnuje kick boxu, občas se setká s překvapením, že na vegana nevypadá. Oba mají na první pohled sportovní postavu. Dlužno však dodat, že ne všichni respondenti mají stejné tělesné dispozice. Některé respondentky by představu, že vegan je hubený, naplnily hravě. Pokud to jen mohl autor posoudit, nikdo z respondentů nebyl podvyživený a nikdo u něj nevzbudil obavy o svůj zdravotní stav.

Společenský tlak, kterému jsou vegani vystaveni, má ovšem rozličné podoby a jeho prožívání je u respondentů velmi individuální. Ukazuje se, že v tomto ohledu netvoří vegani homogenní skupinu. Přestože mají shodná etická východiska, jejich schopnost vyrovnávat se se sociálním tlakem je proměnlivá. Významným zdrojem společenského tlaku obecně je rodina. V případě respondentů Martina Macha byl vliv rodiny o to silnější, že respondenti se vegetariány a posléze vegany stávali během dospívání, tedy v době, kdy žili u rodičů nebo byli s nimi v úzkém kontaktu.

Závěr, že vegani se stýkají jen s vegany, by ale nebyl pravdivý. Daleko přesnější je konstatování, že to, s kým se jednotlivý vegani stýkají, vyplývá z osobnosti toho kterého respondenta. Někteří z respondentů si společenský tlak nijak nepřipouští a nemají problém se zapojením do majoritní společnosti, někteří vyhledávají více veganské prostředí k načerpání sil a naděje. Jinak řečeno, vegani netvoří homogenní skupinu, nevytváří uzavřené izolované společenské ghetto.