„Obrat k afektu“ (affective turn) poznamenal v 90. letech odlišné disciplíny jakými jsou politická teorie, sociologie, kognitivní psychologie či kulturní studia. Mezioborový zájem o problematiku afektu a afektivity dokládají četné publikace z oblasti estetiky, filmové teorie, filozofie, které se dotýkají i environmentálních a etických otázek z oblasti architektury a urbanismu. Jak se s danou problematikou vyrovnala literární věda?
Ve třetím čísle odborného slovenského časopisu pro světovou literaturu World Literature Studies publikoval v roce 2017 Tomáš Jirsa studii věnovanou zakotvení afektu v literární struktuře. Co afekty s literárním jazykem dělají a jakými způsoby v literárním textu operují? V prvé části eseje autor představuje základní východiska afektivního obratu a současně komentuje jejich úskalí. V historickém úvodu seznamuje čtenáře s uvažováním Barucha Spinozy, interpretací Gillese Deleuze, nejcitovanějšího proponenta afektové teorie Briana Massumiho, Silvana Tomkinse a mnoha dalších. Všímá si vyostřené dichotomie v přístupu k tématu a převažující polemické rétoriky.
Obšírněji se autor věnuje dvěma konceptům z oblasti filmové teorie, vizuální antropologie a filozofie médií, jež problematiku afektu zkoumají z hlediska jeho estetické performativity a mediality. Prvním z nich je koncepce relačního pojetí afektu v průkopnické studii vizuálně-literárního teoretika Ernsta van Alphena (2008). „Ne všechno umění je reprezentující,“ poznamenává van Alphen ve své kulturní diagnóze, „a i když umění reprezentující je, mnoho jeho aspektů takových není, neboť fungují na základě nereprezentativních strategií“ (2008, s. 22). Tato kritika však není samoúčelná, neboť dle Jirsy připravuje půdu pro vypracování argumentu o relační a performativní povaze afektu. Jirsa upozorňuje na častou chybu záměny afektu s pocity a emocemi. Van Alphen považuje afekt za produktivní, pocity a emoce jsou jeho výsledkem.
Ve zjevném kontrastu k relačnímu chápání afektu pak stojí pojetí Eugenie Brinkemy (2014), která zkoumá, „jakými způsoby je afekt přítomen ve významové struktuře díla, jak přesně jsou afekty produkovány audiovizuálními formami a jak afekt komunikuje, či naopak zamlčuje svůj obsah na úrovni reprezentace.“ (s. 18) Její přístup je analytický. Oproti pracím, jež se zabývají především emocionální responzí, kterou díla vyvolávají, je podle Brinkemy afekt situován již na úrovni kompozice, a nikoli teprve posléze v citovém pohnutí vnímatele, jeho duševním či fyzickém zasažení. Brinkema dle autora odkrývá mnohá klišé, jež bývají s afektem konstantně spojována. (Afektivní obrat je podle ní sám „doslova afektovaným, afekty zatíženým obratem“.)
Na základě stručné analýzy dvou povídek Edgara Allana Poea (Berenice a Ligeia) Jirsa ve třetí části eseje rozšiřuje dosavadní koncepci afektivních operací směrem k větší pozornosti k formě a jazykové textuře:
„Zběžná analýza dvou Poeových povídek ukazuje, že díky afektivnímu excesu může próza rozptýlit svůj narativ ve prospěch zintenzivnění své vizuální, atmosférické, ale stejně tak materiální vrstvy. Klasický hrůzostrašný narativ se v průběhu odvíjení děje zahušťuje a zhmotňuje v konkrétní afektivní figury – jednou oči, podruhé zuby – a při každém dotyku jazyka s nimi literární řeč dramaticky mění rytmus, její syntax se začíná pohybovat v repetitivních vzorcích, jež přesně kopírují a reprodukují vizuální uhrančivost těchto figur a jejich afektivní exces.“ (s. 23)
Afekty jsou tak dle autora médiem působícím mezi uměleckým dílem a subjektem a stejně tak mezi subjekty i díly navzájem. Jsou intermediálním operátorem produkujícím myšlenky, jazyk a obrazy.
Problematice afektu ve vizuální kultuře se bude věnovat další z tematických večerů Fresh Eye. Obraz versus afekt proběhne v úterý 29. ledna 2019 tradičně od 19 hodin v prostorách Petrohradská kolektiv. Přijměte srdečné pozvání!
(Titulní obrázek: výřez z The Black Cat (1894-1895), ilustrace Aubrey Beardslehyo k povídce E. A. Poea.)
