Andrea Kocsis absolvovala kromě dalších evropských univerzit studia na mezinárodním Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2016 obhájila diplomovou práci Iconography and Nationalism: The comparison of the First World War memorials in Budapest and Prague. Autorka v ní porovnává národní ikonografii českých a maďarských památníků První světové války s ohledem na urbánní paměť jednotlivých míst a způsoby, jakými bylo kolektivní truchlení za padlé začleněno do poválečné propagandy. Jaký narativ se ujal v Československu a jaký v Maďarsku?

Andrea Kocsis se věnuje roli památníků v národotvorném procesu mezi světovými válkami. Praha a Budapešť jakožto hlavní města nově vzniklých států v tomto směru reprezentovaly opačné entity po rozpadu Rakousko-uherské monarchie. Zatímco připomínka První světové války byla v československém kontextu spojená se vznikem samostatného státu, v případě maďarském byla Velká válka spojovaná se smrtí národa, zánikem impéria a truchlením za vlast. Autorka práce předpokládá, že se tento rozdíl projevuje i v ikonografii památníků. Problematika je pak spojená s otázkami kolektivního a individuálního truchlení. Andrea Kocsis se ptá, kdo kontroluje paměť. Jsou to ti, kdo staví památníky a rozhodují tak o vyváženosti mezi veřejným truchlením a státní propagandou?

Kocsis svou čtivou analýzu staví na teoriích paměťových studií a studií nacionalismu. Předpokládá, že se připomínka První světové války ve střední Evropě již nekanonizuje, ale je součástí archivního bádání. Na případových studiích se snaží dokázat, že v Maďarsku První světová válka procházela procesem pasivního zapomínání, zatímco v Československu byly její části odmítnuty, aktivně zapomenuty již na samém začátku a nejsou tak součástí zavedeného kánonu – v tomto případě má na mysli české vojáky v armádě rakousko-uherského mocnářství, jejichž památka se v zásadě vůbec nepřipomíná.

Ikonografie a nacionalismus

V kapitolách věnovaných samotné ikonografii analyzovaných památníků Kocsis věnuje v českém kontextu pozornost primárně alegorickým ženským postavám, toposu truchlící matky, neexistenci zobrazení bájných hrdinek a konceptu „české matky”. Zabývá se též florálními motivy – zejména roli lípy v kontextu českého nacionalismu. V maďarském případě se detailně věnuje mytologickým motivům, zejména Attilově Božímu meči, Svaté koruně a ptáku Turul, kteří představují základ pro porozumění maďarské ikonografii. V případě První světové války pak rozebírá alegorii husara, roli mýticko-historických postav při zvěčňování kontinuity mezi slavnou minulostí a tragickou současností meziválečného období a další významné motivy. Památníky v Budapešti jsou dle autorky co do podoby převážně figurální, v Praze jsou zvěčněny v jednoduchém obelisku nebo v kamenné podobě. V Budapešti se soustřeďují v centru města, v Praze je najdeme převážně na předměstích. Rozdíl je pak i v náboženském kontextu: Český památník se snažil zachovat kontinuitu se vzpomínkou na husitství. Maďarské památníky upřednostňovaly katolicismus a užívaly jej ve vyprávění o vzkříšení země. V Praze neexistují roajalistické odkazy, zatímco v Maďarsku reprezentovaná tradice vyústila v ambivalentní narativ mezi nacionalismem a habsburskou loajalitou. Jaké další významné rozdíly autorka nalezla, co z toho vyvozuje a jak dané interpretuje?

Vykořeněné vzpomínání

V případě obou zemí bouřlivé změny ve 20. století významně ovlivnily politiku paměti a její dynamiku. Podle autorčina názoru, jsou právě změny režimů ve střední Evropě 20. století důvodem, proč se připomínání První světové války v tomto regionu tolik liší od západní Evropy, kde se Velká válka připomíná aktivně, a to s jednotným narativem.

Primárním poselstvím původních pomníků od počátku nebylo uctění památky padlých, ale aplikace národní propagandy: „Ostatně není divu, že se s několika změnami režimů a proměnlivou státní propagandou nepodařilo vrátit k teoretickému smyslu pomníků První světové války, a to k uctění památky padlých. Pojem národního hrdiny je proměnlivá sociální konstrukce, která sleduje cíle aktuální politické moci,” uvádí Kocsis. Veřejné kolektivní vzpomínání tak zde nemá kontinuitu kvůli četným reinterpretacím v historii. V důsledku této diskontinuity a nucené propagandy spojené se vzpomínáním na padlé se dle autorky připomínání výročí Velké války v Budapešti a v Praze zdá být vykořeněné. 

Vizuálním historiím a vztahu obrazů k národním dějinám bude věnovaná nadcházející přednáška MAGDALENY SARYUSZ-WOLSKE, která se bude věnovat obrazům evropské historie šířeným pravicovými aktéry v Polsku. Program, který pořádá Fresh Eye ve spolupráci s časopisem Iluminace, proběhne 11. 3. v galerii Fotograf.