Neviditelný virus, norma zdravého těla a ableismus koloniálních vizuálních kultur – Khairani Barokka ve znepokojujícím eseji publikovaném na stránkách Disability Visibility Project argumentuje jak a proč zakořeněná koloniální představa o nezranitelném těle napomohla šíření nákazy COVID-19.

Khairani Barokka je indonéská spisovatelka a umělkyně žijící ve Velké Británii. Osobní zkušenost invalidy s neviditelným postižením dlouhodobě přetavuje do výzkumu týkajícího si diskriminace na základě zdraví, koloniálního uvažování o zdravém uschopněném těle a tématu bolesti a zranitelnosti těla jako východiska období pozdního kapitalismu. K aktuální pandemické situaci se vyjádřila (prozatím) dvěma příspěvky: v červnu 2020 na stránkách Art Monthly uveřejnila komentář How to Make Art in a Pandemic?, ve kterém se pozastavuje nad nenadálým umožněním práce na dálku a možnostmi zůstat „ve spojení“, které pro postižené, kteří o podobné podmínky mnohdy usilovali celý život, znamená zklamání. Barokka komentuje, jak ableismus* ovlivňuje uměleckou práci, vyzývá proti strachu z diskurzu nemoci i k opuštění aparátu uměleckých organizací. (*ableismus – diskriminace, nadřazenost a/nebo nenávist namířená proti lidem s postižením)

V textu How Colonial Visual Cultures Have Worsened This Pandemic and What Needs To Change, publikovaném v dubnu 2020 na stránkách Disability Visibility Project, uvádí, nakolik byla normativita uschopněného zdravého těla určující v procesu šíření neviditelného koronaviru. Nedodržení sociální distance v čase karantény chápe Barokka jako důkaz toho, že lidé předpokládají, že jsou „zdraví“, „nezranitelní“. Tento předpoklad podle ní pramení ze staletí starých diskriminačních a koloniálních systémů vizuální kultury. Barokka vizuální kulturou chápe způsob, jakým jsou obrazy lidí prezentovány koloniálními společnostmi například prostřednictvím reklamy, televize, muzea… Postižení je v těchto systémech prokázáno pouze na základě vizuálních a uniformních norem vytvořených nepostiženými. Barokka uvažuje, že je vše spojeno s potřebou koloniálních vizuálních kultur udržovat společnost v módu ablenormativity (předpokladu, že lidé nejsou zdravotně postižení a takovým způsobem se i chovají), „abychom mohli vždy říct, jak se někdo cítí uvnitř, na základě toho, jak vypadá ,zvenku‘. Jako lidské bytosti samozřejmě víme, že je to lež,“ dodává.

V případě lidí černé pleti Barokka hovoří o označení uschopněného, práceschopného těla, které může lépe plnit úkoly kapitalismu a nemůže projevit známky zranitelnosti. To je podle autorky textu také důvod, proč systém podceňuje možnost onemocnění nebo bolesti u žen černé (a hnědé) pleti. Barokka dodává: „Historicky jsme nebyly považované za lidské bytosti. Naší historickou pozicí bylo sloužit a sloužit…, proto jsme kodovány jako uschopněné (abled) a práceschopné.“ V souvislosti s pandemií COVID-19 uvádí, že se mnoho lidí nepodařilo zachránit jen proto, že „nevypadali dostatečně nemocně“. Lidé dle autorky textu podceňují virus, protože je neviditelný a protože si myslí, že jsou nezranitelnými zdravými bytostmi, což se podle ní s ohledem na počty obětí ukázalo jako lživé. Cestu shledává v dekoloniálním čtení těla, uvědomování si vlastní zranitelnosti i zranitelnosti všech lidí okolo.

Obrazům zdraví a krize bude věnovaný první popandemický tematický večer Fresh Eye. Na Obraz versus krize vás srdečně zveme 18. 6. od 19 hodin do dvora Petrohradská kolektiv.