Hledání ontologického bezpečí v médiích

by Martina Šušáková

Cílem práce Martiny Šušákové je analyzovat schopnost médií, zejména nových médií, konstruovat uživatelům pocit ontologického bezpečí. Změny, které s sebou přináší nové uspořádání světa přechodem z tradiční společnosti k moderní, jsou podle Antonyho Giddense příčinou ztráty nebo oslabení pocitu ontologického bezpečí jedinců ve společnosti. Je tomu tak zejména důsledkem časového a prostorového rozpojení světa, které je dopadem globalizačních procesů a které způsobuje ústup komunikace tváří v tvář v relativně stabilním fyzickém prostoru a čase.

“Se vznikem kapitalistické organizace výrobních vztahů, ve kterých dominuje trh, dochází k přechodu od tradičního uspořádání společnosti ke společnosti moderní. Tyto změny jsou také spojovány s obdobím tzv. buržoazních revolucí a osvícenstvím. Moderní společnost vznikla důsledkem komplexu změn způsobených socioekonomickými a sociodemografickými procesy, industrializací, urbanizací, migrací, sociální mobilitou. Ve společnosti tradiční byly vztahy utvářeny tradovanými zvyky, pravidly chování, které se opíraly o hodnotový systém minulosti, určujícím kulturním vzorcem života bylo náboženství,” píše v úvodu své diplomové práce Martina Šušáková.

V moderní společnosti, s jejímž vznikem souvisí také vznik prostředků masové komunikace, jsou blízké mezilidské vztahy, typické pro tradiční společnost, nahrazeny vztahy „na dálku“, které masová média, sloužící jako základní nástroj přenosu informací, zprostředkovávají, připomíná dále autorka. Masová média slouží v moderní společnosti zároveň jako jeden z hlavních prostředků sociální integrace a diferenciace. Tato nová organizace společenských vztahů s sebou přináší řadu komplikací, se kterými se jedinci musí v běžném životě potýkat. Tzv. časové a prostorové rozpojení světa, jako důsledek globalizačních procesů, s sebou přináší ústup komunikace tváří v tvář v relativně stabilním fyzickém prostoru a čase.

S výzkumným problémem úzce souvisí přístup „užívání a uspokojení“ (uses and gratifications). Jeho nejstarší a dominantní verze představuje tzv. funkcionalistický přístup. V novější verzi z roku 1985 se uvádí, že osobní sociální situace spolu s psychologickými dispozicemi ovlivňují obecné zvyklosti v užívání médií, které pak utvářejí specifické akty mediální volby a spotřeby, následovné stanovení hodnoty zážitků (s důsledky pro další užívání médií) a případně použitím nabytých přínosů v jiných oblastech zkušenosti a sociální aktivity. Srozumitelněji řečeno, má se za to, že příčiny užívání médií leží v sociálních a psychologických okolnostech, které jsou vnímány jako problémy, média jsou užívána pro jejich řešení (uspokojování potřeb), a to v oblasti vyhledávání informací, sociálních kontaktů, rozptýlení, sociálního učení, osobního rozvoje.

Martina Šušáková dále připomíná, že komunikace tváří v tvář, při které si lidé v období před nástupem médií vyměňovali symbolické obsahy, byla základním prostředkem k utváření jejich představy o minulosti a světě. Lidé měli představu o světě za hranicemi jejich bezprostředního okolí (sociální komunity, do které patřili) a o své minulosti tvořenou do té doby především ústně tradovaným podáním, které vznikalo a šířilo se v kontextu každodenního života. S rozvojem médií se vše změnilo. Lidé byli stále více vtahováni do komunikačních sítí, jež nemají charakter komunikace tváří v tvář. Mohli se dovídat o vzdálených světech rozkládajících se daleko za sférou jejich běžných setkávání.

Navíc díky přístupu k mediálním produktům dostali příležitost vytvořit si jistý odstup od symbolických obsahů interpersonální komunikace a od těch podob autority, které převažovaly v místě jejich každodenního života. To mělo vliv i na utváření jejich představy o vlastní identitě a o možnostech, které mají.

Občané se začali méně spoléhat na symbolické materiály, které jim přinášela komunikace tváří v tvář a na lokalizované autority. Prostor jejich sebe formování se jim naopak otevřel a oni začali více spoléhat na symbolické materiály, které jim dodávala média. Dle Johna Thompsona však tento vývoj nemusel nevyhnutelně tradici podkopat. Medializace mohla, dle tohoto alternativního výkladu vztahu mezi médii a tradicí, naopak tradici vdechnout nový život a uvolnit ji a osvobodit. Tradice se také odritualizovala, ztratila zakotvení v praktických kontextech každodenního života. Tradice byly sice vytrženy i s kořeny se svého prostředí, ale neznamená to jejich úhyn, nýbrž rozšíření, zasazení do nových kontextů, zakotvení do prostornějších celků, které přesahují omezení daná interakcí tváří v tvář

Jak se ale změnila komunikace a symbolické interakce s nástupem nových médií? Tady již autorka nabízí vlastní výzkum. Založen je na datech získaných formou hloubkových individuálních rozhovorů, polostrukturovaných, vedených s cílem získání dostatečného množství informací o analyzovaném problému v populaci a proniknutí do jeho hloubky. Hlavní výzkumnou otázkou je, zda mají tzv. „nová média“ schopnost poskytovat svým uživatelům pocit ontologického bezpečí. Zkoumaný vzorek tvoří 20 mužů a žen ve věkové kategorii cca 40-50 let.

Hlavní výzkumné otázky jsou tyto:

  1. Do jaké míry je pocit ontologického bezpečí vytvářen pevným programem nabízeným producenty televizního vysílání a do jaké míry mediálním obsahem samotným nebo dalšími faktory?
  2. Dochází s přesunem od televize k novým médiím ke ztrátě ontologického bezpečí, nebo má toto potenciál rozvíjet se i v prostředí nových médií? Jakým způsobem?
  3. Je ontologické bezpečí konstruováno pravidelností, kterou televizní program poskytuje? Ztrácí se tato jistota přesunem tvorby programu z producenta na konzumenta?
  4. Jak je kompenzována pravidelnost, předvídatelnost a danost, kterou poskytuje televize při užívání nových médií?
  5. Jaké jsou strategie nastolení prožitku ontologického bezpečí při užívání nových médií?

Jednotlivé skupiny, do kterých si respondenty autorka zařazovala, na ni působily jako určité světy, až na jediný šlo o světy mediální, kam jednotlivci unikají, ubírají se nebo utíkají, protože se v nich cítí dobře. Často v rozhovorech zaznělo jedno společné: člověk nemůže být sám, myšleno v izolaci (psychické či fyzické), sám se sebou, bez komunity, ať už je jakkoliv konstruovaná nebo simulovaná. Světy „úniku“ (útočiště) by se daly popsat takto:

  1. Televizní kulisa v prostředí domova a seriálové „přátelství na dálku“ (Jana, Láďa, Martina 1, Markéta, Lubor, Zdena)
  2. Internetová komunikace – chat (zejména), SMS zprávy, e-mail (Martin, Jirka, Iveta, Kryštof)
  3. Internetové zpravodajství a provinilá konzumace bulváru (Aleš, Adam, Adéla, Pavel, Martin)
  4. Blízkost smartphonu – chytrého telefonu (Jakub, Lubor, Aleš, Martina 2)
  5. Počítačové hry (Matouš, Vítek) 38 6. Osobní setkání s jinými lidmi (Lenka, Zuzana, Martina1, Jana – venku, Zdena, Pavel, Martina 2 – v rodině doma)

Někteří respondenti by se dali zařadit do více kategorií, například z důvodu pozvolného přechodu mezi kategoriemi. Toto prolínání, zvlášť mezi televizí jako reprezentantem tzv. tradičních médií, a médii tzv. novými, je dle autorky příznačné právě pro zvolenou cílovou skupinu respondentů. Jedná se o osoby ve věku okolo 40-50 let, které strávily většinu života v dominantní společnosti média televize, ale zároveň jsou poměrně zdatné v práci s novými komunikačními technologiemi a internetem.

Prostřednictvím nových médií uživatelé udržují důvěrné vztahy, které podporují pocit sounáležitosti a trvalost vlastní identity. Poskytují jim v případě problémů únik do imaginárních, více či méně reálných, světů.

Koho zajímá problematika filosofických aspektů nových médií více, je zván na další tematický večer z cyklu Fresh Eye. Proběhne 16. května v areálu Petrohradská kolektiv od 19 hodin.