Jízda prostředky newyorské veřejné dopravy představuje jednu velkolepou podívanou. Množství lidí, vzory pomačkaných triček, různé barvy vlasů, kůže, očí i kontaktních čoček mohou z nejednoho cizince učinit nesnesitelně zírající osobu. Ať už ale pocházíte odkudkoliv, sami se stáváte součástí této podívané, tohoto pohyblivého obrazu, hned trojím způsobem.

Poprvé, když necháváte jednotlivé stanice metra míhat se za plastovými okny, zatímco nehybně zaujímáte pozici diváka-cestujícího. Druhá Avenue, Broadway-Lafayette, Čtvrtá ulice, Washingtonovo náměstí. Podruhé před vámi vyvstává specifické rámování filmového pole. To rozpoznáte ve chvíli, kdy se vámi využívaný vlak na vedlejší koleji setká s dalšími vagony metra, přičemž se vám coby divákovi-cestujícímu nabídne pohled na v rychlém sledu uplývající, oddělené obdélníky výloh s lidskými tvářemi. Třetí pohyb představuje vaši vlastní režijní a kameramanskou práci diváka-cestujícího. Pohledem kloužete po jednotlivých detailech tváří, záhybech oblečení i barvách na pažích všudypřítomného tetování. Stáváte se tvůrcem vlastní pestrobarevné montáže, na jejíž intenzitu si oči uvyklé prohlížení pražského černobílého fotoalba spolucestujících jen náročně zvykají.

Mezi všemi těmi vráskami, obroučkami brýlí a zbytnělými chlupy danými jízdou doprovázející klimatizací však oči každého nového diváka-cestujícího narážejí na stále povědomější element – žluté výstražné reklamy newyorské policie nesoucí tučným, černým písmem vyvedené sdělení If You See Something, Say Something (Pokud něco uvidíte, něco řekněte). Zpráva, která cirkuluje městem v nejrůznějších podobách od plakátového výlepu až po rozsáhlé samolepky zdobící schodiště metra, představuje součást celonárodní kampaně, již na začátku léta roku 2010 spustily newyorské policejní složky. Jak vysvětlují webové stránky Národní bezpečnosti, kampaň slouží k monitorování nebezpečí v podobě terorismu a jiných nelegálních aktivit na půdě Spojených států. V případě propagačního videa kampaně se přitom stává příznačným, že první zobrazenou „nelegální aktivitu“ představuje posprejování monitorovací kamery v prostoru veřejných garáží. Pohyb ruky mladíka v kapuci značí ztrátu nad oficiálním dohledem, odnětí zraku všudypřítomné kontrole, a tedy i v přeneseném slova smyslu ochromující moment pro národní bezpečnost, kdy pro neschopnost vidět-dohlížet není možné o nebezpečí promlouvat, čímž může v posledku dojít k všeobecnému ohrožení. Chránit prostřednictvím dohledu, taková je funkce kampaně. Její cíl má však mnohem osobitější a poetičtější povahu. Kampaň by totiž podle webových stránek ráda dosáhla „vytvoření partnerství se státními, místními, klanovými a teritoriálními vládami a privátním sektorem, stejně tak jako s komunitami, jimž slouží.“ Pokud tedy kampaň prostřednictvím dohledu sleduje vznik přátelského závazku (což se mimochodem zdá být výsostně paradoxní strategií), pak podle svého hesla If You See Something, Say Something může takový pozitivní svazek a ochrana veřejnosti vzniknout pouze na základě společně sdílené schopnosti vidět, a tedy i dohlížet.

Jak však vidíme v dobře známém, každodenním prostředí, kterým může být pro běžného obyvatele New Yorku právě rachotící vagon metra? Bohužel pro policejní složky, příliš dobře ne. Jak svojí knihou How To Use Your Eyes (2000) demonstruje historik umění James Elkins, v  každodenním zorném poli našeho vidění se objevuje takové množství známých, opakujících se objektů, až ty nejběžnější z nich opomínáme plně vnímat. Jejich všudypřítomnost či funkčnost jakoby jim sejmula masku viditelnosti a ony se pro nás staly neviditelnými. Kdy jste se například naposledy pořádně podívali na kliku u dveří, její tvar, záhyby, které v případě některých amerických klik tvarem připomínají slavnou perlu propůjčující baroku jeho jméno?

A tak zatímco se psychologické výzkumy shodují na tom, že zrak je primárním smyslem lidské orientace ve světě, narážíme při jeho používání na množství slepých skvrn. V případě zpětného zrcátka automobilu a bodu, na který jsme upozorňováni, se tak děje doslova a na vědomé úrovni. Nevědomě nás pak určitá míra slepoty provází po většinu času věnovaného kličkování mezi běžnými denními zatáčkami obstarávání školních, pracovních a rodinných záležitostí. Představa, že naše vidění je jednolitým, mocným, dokonale plynulým a všeobjímajícím proudem informací, představuje fantazii, která se ve skutečnosti spíše podobá rozdělenému pohyblivému pásu vagónu metra projíždějícího na protější koleji. Tmavá místa mezi jednotlivými okénky, to jsou neviditelné skvrny, kterým smysl dodává naše představivost a vzpomínky nabyté z předchozí zkušenosti. Teprve pokud nám ony „zneviditelněné“ předměty chybí, začínáme je skutečně vidět. Nejsou tu, nebo s nimi něco není v pořádku. Nepřítomnost se tak, paradoxně, stává tím, co každodennímu předmětu umožňuje být viděn.

Nejenom ale, že nám zrak prostřednictvím mysli předává děravé informace o světě. Dokáže si jich také mnoho vymyslet. Podobně jako může ten, kdo kdysi přišel o některou z částí těla, pociťovat například v amputované ruce takzvanou fantómovou bolest, může se pohled nováčka v newyorském metru stát tápáním v čase a prostoru. Rysy známé tváře náhle připomenou blízkého přítele, barevná plocha plakátu oblíbený obal cédéčka a přebal knihy položku z domácí knihovny. Prásk! Metro se rozjíždí do nové stanice a vy nejste doma, na stanici Pankrác ani v přítmí kavárny Tobruk, ale v podzemce města New York City. Na rozdíl od ostatních cestujících, kteří z okolního prostředí mnohé nevidí, vy vidíte se zostřenou intenzitou. Ještě neuplynul čas, kdy by se pro vás všudypřítomný nápis Wet Paint stal neviditelným, stejně tak jako policejní výzva If You See Something, Say Something. Tvary se teprve stávají známými a barvy teprve začínají splývat v jedno celistvé impresionistické plátno.

Město New York patří po velkém politickém úklidu bývalého starosty Rudyho Giulianiho mezi jedno z nejbezpečnějších velkoměst světa. Jak vyplývá z výše řečeného, výzva If You See Something, Say Something tento stav však podpoří jen pramálo. Ti, kteří by totiž byli schopni něco neobvyklého vidět, již dávno své okolí zrakem plně nevnímají, a ti, kteří na něj hledí zostřeně, pro změnu vidí všechno. Kdo se tudíž může stát partnerem-dohlížitelem místní policie, tuto příležitost doslova „přehlíží“, a turisté, společně s vlnou čerstvě příchozích studentů, se spíše mohou stát sami narušiteli, tendujíce k tomu podávat zprávu téměř o všem viděném. Poučeni Johnem Bergerem víme, že „vidění předchází slovům.“ Proto je dobré si ve městě, zaplněném výzvou If You See Something, Say Something, dát ještě o něco větší pozor nejenom na to, jak o viděném promlouváme, ale také na to, co o něm vlastně říkáme.

18. 9. 2015