Epistemologie psychedelické zkušenosti

by Filip Hájek

Ústřední otázka diplomové práce Filipa Hájka by si přála znít: „jaké poznání nám mohou psychedelika zpřístupnit?“ Bohužel to není tak snadné, píše autor. “Naše kultura za ‘poznání’, resp. ‘vědění’ pokládá něco pojmenovatelného, ideálně pak vyčíslitelného. A v akademických kruzích to, domnívám se, platí dvojnásob.” Dodává, že “ačkoli středobodem našeho zájmu bude epistemologie, zdaleka nebude stačit ponořit se do analýzy obsahů vědomí a binární logikou izolovat ‘hodnotné’ od ‘bezcenného’. Abychom mohli proměnlivé obsahy podržet a sdílet, musíme jim vtisknout symbolickou formu, což nás tlačí býti trochu filology, trochu básníky a dokonce zkusmo také malíři. Použité slovníky pak přivádějí do diskuze náboženství, psychologii, psychiatrii, medicínu a fyziku.”

Nejprve je ale třeba pojmenovat, co jsou to vlastně psychedelika. Z definice pak vyplyne jejich souvislost s duchovnem: Univerzální, notně vágní a víceznačná, „definice“ psychedelik zní, že jsou to „látky měnící (rozšiřující) vědomí.“ Vágní proto, že pod změnou vědomí se skrývá obrovská paleta variací kvantitativních – jako je zvýšený nebo naopak snížený tok představ, myšlenek či asociací – i kvalitativních, které mohou mít ráz intersubjektivně neverifikovatelných percepcí (halucinace), časo-prostorových anomálií (prožitky bezčasí, jiných světů, derealizace), deformací tělového schématu (částečná nebo úplná depersonalizace), atp. Víceznačná proto, že do významné míry závisí, skrze jaké „paradigma“ je zkušenost vykládána. Pluralitu přístupů koneckonců zrcadlí rozličná alternativní pojmenování: halucinogeny zdůrazňují dopad na smyslové vnímání, entheogeny spirituální potenciál, oneirogeny paralely se sněním, deliranty komplexní „šílenství“ (týká se primárně tropanových alkaloidů jako durman, rulík, blín či mandragora), fantastika vliv na imaginaci, psychointegrátory sjednocující prožitek (reintegrace) po rozpadu (dezintegraci) ega, empatogeny zvýšenou schopnost vcítění se, a tak dále. Názvů jsou desítky. Prezentujeme zde (soudobou) etymologickou stránku, ne pro každého je však bernou mincí. Někteří používají více kategorií, aby separovali preferované látky od těch, které jim „nesedli“, jiní to neřeší a všemu říkají stejně, případně se přidržují biologické taxonomie (např. mluví o „houbách“ – říše, nebo „lysohlávkách“ – rod). My zůstaneme u termínu psychedelika, píše Filip Hájek, jelikož (a) není žádným novotvarem, kterému by rozuměla pouze úzká skupinka zasvěcenců, (b) je ze všech konotačně nejneutrálnější, a (c) odkazuje k manifestaci (delos) skrytých obsahů mysli (psyché), čímž implikuje klíčové složky setu & settingu

Stavu navozenému psychedeliky se říká trip, což lze přeložit buď osvědčeně jako „výlet“ či „průběh“, nebo poněkud neotřeleji coby „postup“, „délku“, popřípadě i „útěk“. Zkušený uživatel je někdy nazýván psychonautem (příp. neuronautem), tedy jakýmsi analogonem kosmonauta, který se však namísto „ven“ (do hlubin vesmíru), vydává „dovnitř“ (do hlubin vědomí). Mimo hezkou metaforu se také částečně jedná o psychologický povahopis: oba cestovatele spojuje „dobrodružná krev“, lačnící po průzkumu terra incognita, které podřizují své životy. Ač se může zdát srovnávání příprav pro kosmický let s psychedelickým tripem troufalé, u těch nejpečlivějších – pro které tyto látky nejsou jen „další drogou, kterou musí zkusit“ – může jít o stejně komplexní proces, zahrnující stovky hodin studií, změnu stravovacích návyků, utužování psychické odolnosti…

Nechemické techniky typu hyperventilace, lze rovněž využít k usměrnění chemických badtripů (Strassman 2010d, s. 327). Pravděpodobně největší rozdíl mezi těmito metodami spočívá ve vnitřní připravenosti. Je sice možné, že nás 250 gama LSD přenese instantně tam, kam bychom se meditací dostávali roky, ale jako všechny zkratky i tato má svá negativa. Mnich, který dosáhne osvícení, má oproti běžnému uživateli psychedelik nesrovnatelně lepší set k jeho pochopení a integraci. Otázka ryze chemické duchovní stezky je tedy značně sporná.

Jak se totiž dále dočteme, než se z novice stane mystik, musí ujít dlouhou cestu. Abychom lépe pronikli do podstaty tohoto „vývoje duchovního vědomí“, můžeme si jej rozdělit do pěti fází:

[1] Počátek duchovní poutě se obvykle označuje, je-li pozvolný, jako probouzení, je-li náhlý, jako obrácení (Underhill 2008, s. 18). Podle Bhagavadgíty může být motivací, kromě samotné touhy po sjednocení, touha po blaženosti či poznání, nebo jen prostá znavenost světem (Huxley 2002, s. 230). Heidegger (1993) by možná řekl, že je to úzkost, případně hluboká nuda, která naruší běh událostí, v nichž se jinak „plně vydáváme jsoucnu“ (s. 57).

[2] Obrácení je následováno obdobím očišťování: od hříchů, předsudků, lhaní, lenosti, roztěkanosti, nevědomosti a dalších duchovních bariér, které má na svědomí lpění na egu a tělesnosti. (Underhill 2008, s. 19) Stručně: nahrazujeme návyky, které nám brání v usebranosti.

[3] Očištěný jedinec přechází do stavu osvícení, kde je mu umožněn „dotek věčnosti“. Jedná se o jakési „střední nebe“, které je „sférou božského Logu-Krista, pramene stvoření a zdroje vší krásy, skrytého kormidelníka, který řídí a udržuje svět jevů“, a opakovaně je osvícenými mylně pokládáno za Absolutno. (s. 24 – 25) Neboli nejedná se prozatím o prožitek „egem nezatížené jednoty“, ale o stav „her zbaveného já“, což umožňuje „mysticky prožít oba stavy, stav ne-já i stav já“. (Leary et al. 2000, s. 28)

[4] Vytouženému sjednocení předchází poslední a nejtvrdší zkouška – temná noc duše, která je „obdobím holé prázdnoty a ustrnutí“. Transcendence je pod náporem „vědomí temnoty“ utlumena, mysl prostoupena negací, tělo ovládnuto malátností. Jde o stadium příprav na deizaci – „přeměnu v Boha“. (Underhill 2004, s. 422 – 424) Současně ale také o etapu, která může stejně snadno vyústit do sebevraždy.

[5] Na závěr následuje již samotná „duchovní svatba“, sjednocení s Bohem v Bohu. Kvůli odlišení třetí (osvícení) a páté (sjednocení) fáze, kreslili mnozí mystici dělící čáru mezi Bohem, tj. někým, ke komu se můžeme vztahovat, radovat se z něj, nahlédnout do jeho „tvůrčího logu“, a Jedním, tj. „něčím“, co stojí mimo možnost interakce z pozice jáství. Jedna dosahují pouze ti, kdo dokázali „sami sobě zemřít“ (Huxley 2002, s. 29). Nemálo zmatku způsobuje terminologická diverzita následovníků téže tradice (a také skutečnost, že ne všichni, kdo o mystice psali, došli až do této fáze), proto například křesťanští gnostici nazývali Jedno Bohem, zatímco o „podřadnějším“ božstvu mluvili jako o demiurgovi (Smoley 2009, s. 28). Tak či onak, v poslední fázi se jako o zeď rozbíjejí všechny „perspektivistické“ pozitivní výpovědi a ke slovu přichází „bezperspektivní“ negativní teologie. Sv. Dionysios Areopagita (2004) se zmiňuje o mlčení, kterému se oddávají ti, kdo dosáhli jednoty s tím, „jenž je mimo vše“

Přijmeme-li hypotézu o mystickém potenciálu psychedelik, nejpalčivější otázka, která nás může podle autora diplomové práce trápit, je: „kam až lze pod jejich vlivem zajít?“ Osvícení, nebo sjednocení? Ať odpovíme tak či onak, bude se jednat o jakousi „přidanou hodnotu“. To však není jediný způsob, jak lze s psychoaktivními substancemi zacházet. V de facto opačné polaritě obvykle tápe konvenční psychiatrie: „jak moc narušují běžné vnímání?“ Mystikova mapa reality je z ontologického hlediska monistická. Veškeré děje se odehrávají v Jednu – vycházejí z Jedna a zacházejí v Jednu. Jedno je konstantní, vše ostatní „je“ variabilní; dokud nedosáhneme sjednocení, realita se jeví (objektivně) rozmanitá.

Neméně zajímavou část práce tvoří autorovy popisy jeho vlastních “tripů.” Níže uvádíme jeden z nich, vyvolaný šalvějí divotvornou:

Salvia Divinorum (Trip-Report)

METADATA: 25. 1. 2014 v 15:00 jsem naplnil kotlík bongu přibližně 0,2g 10x extraktu Salvia Divinorum, zakoupeného přes internet ze serveru Botanic.cz v době, kdy tato rostlina ještě nestála mimo zákon. Byl jsem sám, odpočatý, v neutrální náladě a jen minimálně nervózní. Žádnou asketickou předehru jsem nerealizoval (ani sexuální, ani stravovací – byť konzumuji převážně lehčí, zdravá jídla). V místnosti jsem utvořil tiché přítmí. Neměl jsem ujasněný účel užití – prakticky jsem neočekával žádný efekt, neboť extrakt byl starý okolo tří let (skladován na temném, suchém místě v neprodyšném sáčku). Stáří substance se k mému překvapení nijak nepodepsalo na její účinnosti.

K látkové přeměně na dým jsem použil obyčejný benzinový zapalovač; celý kotlík jsem spálil jedním mohutným nasátím. Nástup účinků jsem pocítil zhruba už po deseti vteřinách, ještě před vydechnutím. Na základě dřívějších zkušeností se šalvějí (včetně tohoto extraktu) jsem ihned pocítil, že tentokrát půjde o mimořádně intenzivní prožitek. Odložil jsem bong na zem a lehl si na záda na postel. Přibližně po 30-ti vteřinách od nasátí kouře jsem zhluboka vydechl. Show začala…

DATA: Vydechovaný kouř mi „exploduje“ v ústech, čímž mi vertikálně rozštípne obličej (patro a čelist). Mám pocit, že mi to vyrazilo všechny zuby. Rozbrní se mi tvář a začne mi hučet v uších. Během vteřiny zapomínám kdo jsem, kde jsem a co vlastně dělám. Do mysli se mi vkrádá myšlenka, pociťovaná jako cizí, která se mi vysmívá: „Ty o nás chceš psát? Ty myslíš, že nás znáš?“ Jakoby se i oni chtěli podílet na mém bádání o nich. Z nějakého důvodu se mi to zdá fér, přestože absolutně netuším, jak je (byť jen symbolicky) nazývat. Vteřinu na to jsem zcela paralyzován, připoután k posteli neviditelnými silami.

Nemohu zavřít ústa, ani pohnout rukama, které mám v loktech zalomené do pravého úhlu v rozpětí ve tvaru „V“, které vzdáleně připomíná uvítací (či předobjímací) gesto; chodidla u natažených nohou mám v téže poloze. Okolo mého těla i skrze něj proudí jakási intenzivní elektřina či energie v rudo-oranžových barvách, akusticky připomínající směs bzukotu naprázdno puštěných reproduktorů a tříštícího se skla. Neexistuje ostrá hranice mezi zvukem, obrazem a tělesnými pocity; vše je audio-vizuálně-somatické. Pulzující, mírně průsvitná membrána odděluje mou fyzickou schránku, která je nyní také složena z oné energie, od zbytku místnosti; dokonce i nejbližší okolí se mi zdá nesmírně vzdálené a nejsem schopen jej téměř nikterak vnímat. Energetické toky se skládají z jasně rozlišitelných malých částeček, které rytmicky proudí mými končetinami. Relikt mého Já je upozaděn do bezbřehé dimenze (avšak je možné, že Já bylo „pouze“ izolováno od těla a zůstalo za „bariérou“ oddělující mé tělo od okolní reality, tzn. bylo „přijsoucněno“ k místnosti). Se ztrátou Já přicházím o schopnost utvářet kontinuitu v událostech – jak časo-prostorovou, tak logickou –, zásluhou čehož vesměs nejsem s to tyto kvality ani vnímat; řečeno s Husserlem, zakouším privaci retence a protence svého časového dvorce, tj. ztrátu schopnosti očekávat a podržovat souvislosti ve vědomí.
Dochází mi, že z této dimenze pochází ona energie – že jsme si prohodili pozice. Nejsem schopen verbalizovat většinu aspektů probíhajícího procesu (což není, minimálně na nevědomé úrovni, neobvyklé ani pro běžné stavy vědomí, nyní si toho však jsem plně vědom a pociťuji to jako skličující omezení). Začíná se mě zmocňovat panika. V záblesku sebeuvědomění investuji veškerou zbývající vůli do vychýlení rukou jejich stlačením k zemi. Narušení osy na okamžik toky lehce oslabí a tento prostor zaplaví fragment mého Já. Reakce na sebe však nenechá dlouho čekat. Jsem okřiknut jakousi entitou (pronikavý zvuk, jehož frekvenci intuitivně rozumím a mimoděk ji – jako dabing – převádím na verbalizovaný projev), která organizuje pohyb zmíněných částic.

Sdělení je prosté: „nyní své tělo nemůžeš použít, je využíváno pro přenos“ – žádná diskuze, jen stručné oznámení. Fragment mého Já, který se vkradl při násilném oslabení toků, je z té části, která má na starost kontrolu těla, vyhnán zpět do bezbřehé dimenze; reflektující aspekt je ponechán. Ústupek? Možná. Přestávám vzdorovat a začínám celý ten cvrkot vnímat detailněji. Částečky energie jako by spěchaly, jako věžni prchající z prolomené cely, jimž se naskytla jedinečná příležitost k útěku. Netuším kam putují, ani odkud; zdá se, že jsem pouhým úsekem jejich trasy. Trajektorie, jíž jsem součástí, na první pohled pochází ze mě – ústy chrlím energii, která se mi rozlévá do rukou a nohou, z nichž dále pokračuje mimo mé obzory a tělo. Po chvíli si však uvědomuji, že energii, kterou chrlím, negeneruji já, ale vstupuje do mě skrze mé uši. Jsem uzlem v síti, jejíž rozlohu neznám; možná jsem jediný, možná je „nás“ nespočetně. Účinky konečně trochu ustupují. Začínám si být vědom různých tělesných signálů, které byly od počátku intoxikace zastíněny probíhajícím transem. Mé minulé zkušenosti s šalvějí ukázaly, že není neobvyklé, když se v pozměněném stavu vědomí symptomy aktuálních zdravotních potíží značně zvýrazní. Před tímto experimentem mě trochu píchalo u srdce (něco 61 jsem si „skřípnul“ při posilování). Z lehkého píchání se nyní pod vlivem šalvěje stává pronikavé bodání. Jako den a noc si předáváme kontrolní stráž nad mým tělem – zatímco energetické částečky vyprchávají, mé restartované Já obnovuje své jednotlivé funkce. Zaplavuje mě vlna tepla, rozlévající se mi postupně od nohou až k hrudníku. Cítím, že to mají na svědomí tytéž entity, které mě prvně „zneužily“ pro svůj přenos. Je to příjemné, léčivé, zklidňující. V hlavě jim děkuji, bezděčně se usmívám, jsem v rauši.

psych

Chvíli nato mi dochází, že o mě dost možná nepečují „z lásky“, ale že si pouze hýčkají své médium, svůj „satelit“. Proces „balzamování“ končí a já začínám cítit, jak mé tělo obmotávají hadi, tlustí asi tak čtyři centimetry (přísně vzato, nevím, zda se jedná o hady, pouze tak v daném okamžiku vyhodnocuji „jsoucna“, která mají těmto plazům odpovídající tvar a pohyb). Nepostřehl jsem, kde přesně mají líheň; uvědomuji si jejich přítomnost až ve chvíli, kdy jsem jimi již částečně ovinut; vím jen, že lezou víceméně od spodní části těla směrem k ústům. Když jsem jimi vyjma hlavy celý obmotán, začnou mi lézt ústy do krku (nebráním se, necítím se jimi ohrožen), kde je budu pociťovat ještě několik hodin po skončení seance. Po odeznění hlavních účinků (cca v 15:30) jsem stále trochu otupělý. Mám chuť si pustit hudbu. Zapínám náhodný psychedelický rock (čistě instrumentální záležitost, bez doprovodu jakýchkoli vokálů). Zavírám oči a formou hypnagogické vize se ocitám na koncertu plném hipíků; sedím v tureckém sedu a hraji na benjo nebo nějakou malou elektrickou kytaru. Kolem je cítit život, uvolněná atmosféra dýchá ze všech stran; dav splývá v masu, která mě obklopuje. Celá scéna připomíná animaci, jejíž jednotlivé snímky jsou malovány vodovkami; přetahy kontur vyvolávají dojem neustálých výbuchů do všech směrů tryskajících barev. Otevírám oči a chvíli vše vstřebávám. Poté je opět zavřu; následuje další hypnovize. Letím v pilotní kabině, kolem mě je příroda, která se mísí s hudbou jako jeden organismus – prostor reaguje na sebemenší zvukovou změnu.

Hudba se bez obtíží ztvárňuje jako by to byla její přirozenost, zvuk je pohybem a pohyb zvukem. Naposledy otevírám a zavírám oči. Vizuální vize se již nedostavuje, přesto se cosi odehrává. Hudba, kterou poslouchám, a byt, v němž se nacházím, se začínají štěpit a párovat. Jednotlivé části bytu absorbují jednotlivé nástroje. Z předsíně hrají haitky, zeď pulsuje jako basy, vyšší a vleklejší tóny jako flétna vytváří mezi nástroji sítě, po nichž se slévají jednotlivé zvuky do mého těla. Mám potřebu svůj zážitek zakreslit. Napadá mě mandala. Načrtnu základní kruh a… zarazím se. Zjišťuji, že je mi malování jako forma projevu vzdálenější, než jsem se doposud domníval. 62 Mé nutkání tomuto odcizení navzdory narůstá. Nervózně poklepávám tužkou na blok připravených čtvrtek. Zkouším to znovu; výsledek tentýž. Dochází mi, že nemám nutkání své pocity „harmonizovat“ do ucelené struktury, jakou poskytuje mandala; naopak – chci je zachytit v jejich syrovosti. Kreslím se z ptačí perspektivy. Přestože kvalita není nikterak valná, konečně cítím, že je to to, co jsem potřeboval – prosté schéma, které by v jediném vyobrazení obsáhlo jádro předchozích 50 minut.

Pokud vás zajímají další souvislosti mystických a ezoterických fenoménů, přijďte 13. prosince na tematický večer Obraz versus ezoterika. Začínáme v 19 hodin v prostorech Petrohradská kolektiv v pražských Vršovicích.